Sousedé, kteří se zpočátku divili, když jsem pomáhala roznášek výslužky, chodila na pohřby a vařila s nimi rituální jídla, si na mou přítomnost všude tam, kde se něco děje už zvykli a sami mě začali upozorňovat na to, kdy se ve čtvrti budou vážit batolata, kdo si bude připomínat dva roky od úmrtí manželky a jaká cesta se bude nově cementovat. Díky tomu mi neunikl ani zvyk boboran.

V neděli ráno mě na úzké cestě mezi domy chytila za ruku jedna ze sousedek a s nabídkou snídaně mě odvedla do bambusového domu, v jehož útrobách žijí tři generace Javánců. Dřevěné vchodové dveře byly stejně jako každé jiné ráno otevřené dokořán, nízký stolek postavený hned za nimi ale bránil vstupu. Na skleněné desce stolu bylo vystaveno několik nádob a talířů s jídlem, nad nimiž se pod dohledem klučiny v krátkých kalhotách skláněla mladá žena. Do misky mu nabrala rýži, zalila ji špenátem a navrch přidala osmažený sojový chlebíček tempe. Chlapec poděkoval javánským matur nuwun a opatrně si odnášel misku domů. Podle tradice by měl sice za zdravou snídani zaplatit úlomkem střešní tašky, majitelka domu se ale smála, že platit není potřeba. „Jedině snad kdyby platil tímto,“ vtipkovala a ukazovala na střešní tašky vyrovnané v několika řadách před vedlejším domem. Její poznámka sousedy pobavila. Stejně jako já ale věděli, že by takovou platbu žena opravdu ráda přijala. Po několika letech pronájmu bambusového domku, do kterého v období dešťů děravou střechou teče, si s manželem ušetřili na postavení vlastního domova v jedné z okrajových čtvrtí města. Rodina doufá, že muslimský svátek Idul Fitri završující postní měsíc Ramadán už letos oslaví na nové adrese.

Když přestane javánská žena kojit, měla by uvařit bobor, směs špenátu a zeleniny podobné okurce zvané jipang nebo také labu siam, jméno prozrazující, že zelenina byla do Indonésie přivezena z Thajska, a tu pak symbolicky prodávat svým sousedům. V dnešní době ale už není placení důležité, hlavní je, aby si sousedé odnesli pochoutku domů. Jen tak totiž nebude dítě odstavené od mateřského mléka zlobit, plakat a jinak sužovat svou matku. „Zlobení dítěte si odnesou sousedé,“ vysvětlila bodrá žena, proč se dnes rozhodla zadarmo nakrmit několik rodin ve svém okolí.

Mladá maminka souhlasně kývala hlavou, když mě jedna ze sousedek poučovala, že kojit dítě déle než dva roky není zdravé, později ale přiznala, že její holčička právě oslavila třetí narozeniny. Zatímco její starší dcera se už ve dvou letech styděla sát z matčina prsu, benjamínkovi mateřské mléko i ve třech letech stále chutnalo. Okatá princezna se ho nehodlala vzdát ani když si matka potřela prsa hořkou bylinnou směsí jamu či je polepila náplastmi, na které nakreslila červené křížky. „Nebojácná ale rozhodně není“, uváděla vše na pravou míru dobrosrdečná žena. „Chtěla jsem pracovat tak jako dřív, dcera mě ale nechtěla nechat odejít.“ Šestičlennou rodinu tak živí prodej starožitností, které hlava rodiny vykupuje od obyvatelů vesnic v blízkosti Yogyakarty a nabízí je pak na bleším trhu ve městě.

Jako by pro dokreslení atmosféry dnešního rituálu seděla na rohoži natažené na betonové podlaze uvnitř domu další žena a kojila svého ani ne ročního synka. I ona považuje mateřské mléko za přínosné pro dítě, některé ženy ale dnes nechtějí kojit, aby se uchovaly pevná prsa. Na jejím výrazu bylo vidět, že pro ní je zdraví dítěte přednější než pomíjivá fyzická krása. „Moje prsa jsou pro mé dítě, až pak se z nich může těšit můj manžel,“ přidala se druhá zastánkyně kojení a domem se znovu rozezněl pobavený smích.