Najít farmu, kde se chovají larvy produkující hedvábí, nebylo vůbec snadné. Dlouho jsme jezdili sem a tam po vesničce Karangtengah asi dvacet kilometrů jihozápadně od Yogyakarty a marně hledali ukazatel se jménem nadace Royal Silk Foundation, která farmu spravuje. Místní obyvatelé nám ochotně ukazovali směr, jak ale bývá v Indonésii zvykem, jejich instrukce nám příliš nepomohly.

Zatímco jeden nás posílal na západ, druhý byl skálopevně přesvědčen, že farma leží na severu. Další sice o farmě nikdy neslyšel, nechtěl nás ale svou neznalostí zklamat, a tak nás poslal pro změnu zpátky na místo, odkud jsme přijeli.

Bloudění udělala konec až velká bílá cedule upozorňující, že se v oblasti pěstuje indigo. Potrápili jsme tedy motorku dlouhým stoupáním po asfaltové silnici, která nás vedla skrze porost, který by vydal na pořádně tlustý herbář až k místu, kde jsem vydechla úžasem: jako na dlani se před námi rozkládaly vesničky obklopené ze všech stran lány rýžovišť a ostrůvky lesů, nad kterými visela azurová obloha. Tak krásný výhled na okolí Yogakarty jsem ještě nezažila.

Po dalším stoupání vystřídaly divoce rostoucí porost: manggovníky, mahagony, banánovníky, kukuřice, indigo a jiné užitkové rostliny. Náš úsudek se tedy ukázal správný – přijeli jsme do cíle naší cesty, na pozemky sultána Yogyakarty, kde se chovají larvy motýlů Attacus Atlas a Cricula Trifenestrata. Zatímco javánští zemědělci larvy těchto motýlů považovali za obtížný hmyz, který jim ničí úrodu, rodina místního sultána se na radu svého japonského přítele začala v roce 1995 zabývat jejich využitím pro výrobu hedvábných látek. Po několikaletých výzkumech ve spolupráci s japonskými vědci založila v roce 2005 dcera sultána Hamengkubuwana X nadaci Royal Silk Foundation, která na 150 hektarech půdy táhnoucí se v kopcích nad vesničkou Karangtengah začala pěstovat stromy, jejichž listí je vhodné jako potrava housenek těchto dvou motýlů.

no images were found

Farmou mě provázel starší ze dvou správců, kteří ve dne v noci hlídají rozsáhlé pozemky, o jejichž obdělávání se starají zemědělci z okolních vesnic. Můj průvodce mi vysvětlil, že odměnou za práci je jim výtěžek z prodeje úrody jednotlivých políček. Snažila jsem se od něj dozvědět víc informací o každodenním provozu farmy, ale i když jsem rozuměla téměř všem jeho slovům, nedávaly mi jeho odpovědi moc smysl. Neustále se odvolával na různá usnesení vlády a místo jasných odpovědí mi podával sáhodlouhá vysvětlení, nad jejichž významem zůstával rozum stát. Jeho dcera, která zrovna přijela se svou matkou otce navštívit, pak omluvně poznamenala, že tatínek příliš rozumu nepobral. Kdysi navíc provázel po farmě televizní štáb, proti jehož reportáži měla princezna mnoho výtek. Starý správce byl pak vystaven kritice, což mu způsobilo trauma a vedlo ho k větší opatrnosti při poskytování informací. Pokud se tedy chcete dozvědět o tomto projektu více, je třeba setkat se s manažerkou nadace Royal Silk Foundation v Yogyakartě.

Došli jsme ke stromům kešu, jejichž sytě zelené listy byly ozdobené desítkami zlatých kokonů. Když se housenka začne zakuklovat, vylučuje sliny, které díky vzduchu tuhnou a vytvářejí kolem ní skořápku z vláken tvarem podobnou vejci. Barva vláken kokonu závisí na tom, jakými listy se housenka živí. Pokud housenka vegetuje na mahagonových listech, bude mít její kokon tmavě hnědou barvu. Strava sestávající z listů avokáda má za následek hnědý kokon, po týkových listech bude pro změnu vláknitá skořápka černá. Farma v Karangtengah je ale známá především díky zlatému hedvábí, které kolem sebe spřádají housenky pojídající listy kešu a rostliny kedondong.

Zatímco larvy bource morušového se většinou usmrcují, kukly na farmě v Karangtengah se dávají do teplé místnost, kde se přemění v motýly. Je tak zachován nepřetržitý proces přeměny, jehož produktem jsou přírodní vlákna obdivuhodných vlastností. Látky z hedvábí nejsou příjemné na nošení pouze díky své nemačkavosti a lehkosti, ale také proto že pomáhají udržovat optimální teplotu těla: hedvábí v zimě hřeje a v létě naopak chladí. Kromě toho také absorbuje 97 procent UV záření a ochraňuje tak svého nositele před zdraví škodlivými efekty slunečních paprsků. Oproti hedvábí z kokonů bource morušového je sice divoké hedvábíhrubější, má ale vyšší pevnost. A protože látky se navíc vyrábějí ručně, není divu, že jeden metr stojí i více než půl miliónu rupií (asi tisíc českých korun). V dílně, která je součástí prodejní galerie Yarsilk Galery (Indonésané rádi používají anglické názvy pro obchody, umělecká díla apod., se správným spellingem si ale hlavu moc nelámou) se z kokonů smotávají vlákna, která se pak barví a tkají ve městě Pekalongan na severním pobřeží Jávy. Za měsíc se zde vyrobí patnáct až dvacet látek. Ty pak slouží jako materiál pro výrobu oděvů, šátků, tašek a dokonce i stínítek na lampy a slunečníků.

no images were found

Prodavačky obchodu Yarsilk Galery nedaleko nákupní třídy Malioboro obsluhují nejčastěji japonské turisty, kteří díky dlouhé tradici výroby hedvábí ve své zemi dokáží ocenit náročnou ruční práci – a taky za ní náležitě zaplatit. Přestože v prostorném obchodě jsou vystaveny stovky produktů, jen málo který mě zaujal. Krásné látky příjemných barev trpěly některými nešvary typickými pro masovou výrobu textilu v Indonésii – zbytečné ozdoby a nepříliš povedené střihy a kombinace materiálů. Zastavila jsem se pouze u jednobarevných dlouhých šál a elegantního kimona s vetkanými vzory černých motýlů. Ochotná prodavačka přispěchala s vysvětlením, že látka na kimono bylo utkána v Japonsku. Indonésané totiž zatím nejsou schopní vetkat do látky vzor s takovou precizností jako řemeslníci v Zemi vycházejícího slunce, kde při výrobě látek pomáhají složité stroje. Kromě jednobarevných látek vyrábějí tkalci v Pekalonganu jen látky s barevnými souvislými pruhy tak, jak bylo vidět hned na vedlejší figuríně. Mnoho japonských zákazníku si proto od nadace kupuje pouze hedvábná vlákna, ze kterých pak vyrábí kimona a kabelky ve své domovině. Zájmu japonských zákazníků využila nadace k navázání spolupráce s indonéskou leteckou společností Garuda, která před pár lety zahájila program One passanger – one tree. Každý japonský turista, který přiletí do Yogyakarty s touto společností, má v ceně své letenky započítány náklady na zasazení jednoho stromu na farmě v Karangtengah. I díky tomu se farma rozšířila na současných osm set hektarů půdy

Facebook Twitter Email