V úzkých uličkách lemovaných starobylými domy se line neodolatelná vůně sladkých pochoutek, z dálky je slyšet klusání koně zapřaženého do dřevěného kočáru andong a vysoko pod tmavými mraky věstujícími déšť poletují holubi.

Když z pulsující Yogyakarty přijedete – nejlépe v kočáře na koňský pohon – do Kotagede, možná budete mít chvíli pocit, že se cestou zastavil čas. Procházka po bývalém hlavním městě království Mataram, kde u místa posledního odpočinku javánských panovníků v odpoledním dusnu pospávají jejich současní věrní služebníci,  je výletem do historie. Poutníky sem na jihovýchod Yogyakarty neláká ale jen touha pocítit unikátní atmosféru starého města či poklonit se památce ostrovních vládců. Někteří z nich sem přijíždějí kvůli hřebíku.

„To na mě najednou přijde spánek. Dostanu se do takového toho stavu jako malé děti před usnutím, motá se mi před očima celý svět. Když mě manžel vidí, řekne mi, ať jdu spát. A druhý den najdu hřebík. Pod polštářem nebo ve skříni, určitě se někde objeví,“ vysvětluje paní Asih původ železného předmětu, pro který si do jejího domu přijíždějí návštěvníci z Bandungu, Bali a dalších vzdálených míst indonéského souostroví.

Z oprýskané skříně hustě polepené samolepkami dětských hrdinů i výchovnými slogany vyndá dvě peněženky, z té modré vytáhne rezavý hřebík s velkou hlavičkou a přiblíží mi ho skoro až ke špičce nosu.

„Je jako dítě s čepičkou,“ pokračuje. Chvíli váhám, zda mluví o hřebíku nebo zda díky svým nadpřirozeným schopnostem může vidět také lidi v daný okamžik nepřítomné – třeba mého syna, který téměř nikdy nevyjde ven bez čepice.

Stejný hřebík si na západní Jávu před časem odvezl muž z Bandungu. Když pak jednoho dne otevřela paní Asih svou skříň, našla v ní ten samý hřebík i bavlněnou látku, kterou mu dala, aby s ní olejem každý čtvrtek večer hřebík potíral.

„Je velmi důležité, aby se hřebík čistil olejem každý čtvrtek večer, nejenom v předvečer dnů Jumat Legi a Jumat Kliwon,“ zdůrazňuje zpoza svých brýlí.

Tato kombinace dnů indonéského a javánského kalendáře má v sobě obzvláště mystický náboj. Podle přesvědčení mnoha Javánců se v předvečer dne Jumat Kliwon pohybuje po světě mnoho nadpřirozených bytostí, mezi nimiž je třeba i duch ženy, která zemřela nepřirozeným způsobem. Tato pověra inspirovala mimo jiné text písně Malam Jumat Kliwon či ve své době velmi populární hororový film stejného jména. Není divu, že leckterý Javánec se zdráhá pobývat touto dobou venku.

„A když dítěti nedáš najíst, vrátí se ke své mamince,“ zasvěcuje mě dál do logiky magického předmětu.

Paní Asih sypala z rukávu příběhy svých spokojených zákazníků. Hřebík ze hřbitova králů si jako ochranu do konfliktem zmítané provincie Aceh vezl jeden javánský voják, dalšímu muži hřebík dopomohl k postu ředitele školy, jiného díky němu přestal trápit nadřízený. Dokonce tento „chlapec v čepičce“ i přinutil dlužníka vrátit staré dluhy.

„Jestli máš zájem, dám ti hřebík levně. Tři sta tisíc rupií, to je levné, ostatní ho tady prodávají i za několik miliónů,“ mávnutím ruky ukazuje směrem k domu svých sousedů, kteří stejně jako její manžel patří do řad královských služebníků abdi dalem.

S bydlištěm v bezprostředním okolí hřbitova mají tito muži, z nichž část reprezentuje královsku rodinu v Surakartě a část palác v Yogyakartě, na starosti úklid a ochranu posvátného místa. Za své služby pobírají malý plat, jak ale sami říkají za věrnost sultánovi se jim dostává jiných výhod a požitků. Jedním z nich je možná i příjem z prodeje zázračných hřebíků.