Od roku 2002 působím jako tlumočnice a překladatelka, od roku 2006 pak také jako soudní tlumočnice a překladatelka z/do indonéštiny. Indonéský jazyk také učím soukromě nebo na jazykových školách. Kromě toho nabízím průvodcovské služby a konzultace týkající se cestování, obchodování a života v Indonésii, pořádám přednášky a promítání zaměřená na různé oblasti Indonésie i specifická témata a zajišťuji korektury indonéských textů rodilým mluvčím. Kromě indonéštiny mluvím anglicky a německy a rozumím částečně javánsky a holandsky. Zatím jsem v Indonésii strávila pět let, studiu Indonésie se věnuji již více než čtrnáct let.

Na začátku byl Pasola

Na začátku mého dlouholetého zájmu o Indonésii byl francouzský dokumentární film zobrazující různé kultury souostroví, včetně rituálu Pasola na ostrově Sumba a javánského stínového divadla wayang. V předinternetové době devadesátých letech byla Indonésie ještě velmi vzdálenou zemí, která se kolikrát ani nedostala do hodin zeměpisu a v médiích se o ní mluvilo většinou jen v souvislosti s přírodními katastrofami. Pátrala jsem proto v antikvariátech po knihách, které by mi více pověděly o kultuře a obyvatelích Indonésie. Čím více jsem se začítala do vyprávění Miroslava Oplta o smaragdových ostrovech podél rovníku, tím více mě poznávání Indonésie lákalo. Měla jsem velké štěstí, že v následujícím roce byl otevřen obor indonésistika na Univerzitě Karlově v Praze.

Studium indonésistiky na univerzitě

Vystudovala jsem magisterský obor indonésistika a anglistika-amerikanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nyní pokračuju v doktorském studiu na fakultě Etnologie téže univerzity se zaměřením na kulturu a společnost Indonésie.

Studium na Východní Jávě

Během magisterského studia jsem získala stipendium na indonéské univerzitě IKIP (nyní Universitas Malang) ve městě Malang na Východní Jávě, které se na rok stalo mým domovem. Ochutnala jsem zde své první gulai ayam i lotek v životě, v horečkách se neúspěšně pokusila vystoupat na vrchol hory Arjuna, o půlnoci mlsala smaženky ve stánku u silnice, spravila se o víc než pět kilo během dvou měsíců (to ty noční smažené banány a jiné laskominy…) a podívala se do několika textilních dílniček od Jávy, přes Bali, Sumbawu a Flores až po Sumbu. Indonésie, a především její lidé a rozmanitá kultura, mě zcela uchvátila.

Terénní výzkum v horách východní Jávy

Další cestu jsem podnikla necelý rok po svém návratu do Čech. Tentokrát mé kroky vedly opět do města Malang, odkud jsem vyjížděla do nedalekého národního parku Bromo-Tengger-Semeru, kde jsem studovala náboženské rituály místních Tenggerů. Z této cesty pak vznikla diplomová téma na oboru indonésistika.

Na indonéské půdě v Čechách

I v Čechách jsem ale byla stále jednou nohou v Indonésii: po ukončení magisterského studia jsem několik let pracovala na Velvyslanectví Indonéské republiky v oddělení pro kulturu, informace a vzdělávání. Poznala jsem díky tomu přímo indonéské pracovní prostředí a diplomacii. Kromě organizování kulturních a vzdělávacích pořadů jako byly taneční představení, semináře javánské hudby a další, jsem také víceméně každodenně překládala a tlumočila pro diplomatický sbor, včetně Jeho Excelence, a zástupce politické, obchodní a kulturní sféry. Za jednu z nejzajímavějších pracovních příležitostí v tomto období považuji tlumočení pro guvernéra zvláštní provincie Yogyakarta sultána Hamengkubuwona X, který se během své oficiální návštěvy Prahy setkal se zástupci českého parlamentu, primátorem hlavního města Praha, ministrem dopravy a podnikateli. Bylo mi ctí tlumočit na všech těchto jednáních.

Pomoc Indonésii

I ve volném čase jsem se věnovala Indonésii: byla jsem přijata do doktorského programu oboru etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a stala se členkou – a později předsedkyní – občanského sdružení Tenggara. V takřka indonéském domě v Praze jsme se s přáteli scházeli, abychom společně plánovali a následně realizovali různé aktivity jako byly koncerty indonéské hudby, dramatizace indonéských pohádek, přednášky, diskuze a hlavně činnost, která celé to velmi příjemné období odstartovala: sbírka na pomoc lidem v provincii Aceh postižené v prosinci 2004 ničivým cunami. Když se v roce 2006 otřásla zem také ve městě Yogyakarta, uspořádali jsme bez otálení benefiční večer, z jehož výtěžku jsme pak financovali stavbu mateřské školky v postižené oblasti.

Javánština a javánský tanec 

Ačkoliv jsem si nemohla stěžovat na nedostatek indonéských podnětů ve svém životě, přece jen jsem toužila Indonésii poznávat dál, bezprostředně, přímo na místě. V roce 2006  mi návrat na Jávu umožnilo další stipendium, tentokrát na studium indonéského jazyka na univerzitě Universitas Gadjah Mada (UGM) v Yogyakartě, jedné z nejlepších indonéských univerzit. Indonésky jsem ale v té době už naštěstí mluvila plynule, a tak jsem se mohla věnovat také studiu javánštiny a javánského tance.

Umělci a sousedé

Po ukončení ročního studia na UGM jsem přestoupila na univerzitu Sanata Dharma, kde jsem byla posluchačkou magisterského oboru Kulturních a náboženských studií. Dva roky strávené na této univerzitě v centru javánské kultury patřily k tomu nejpodnětnějšímu období v mém dosavadním životě. Shodou okolností jsem se usadila v jižní části města, kde na svých Vespách a originálních kolech krouží ve večerních hodinách umělci, jejichž jména se pravidelně objevují v katalozích aukčních domů v Singapuru i jinde na světě. Díky tomu jsem nahlédla také do světa současného indonéského vizuálního umění. Mnoho času jsem trávila také se svými sousedy, kteří mě ochotně nechávali nahlížet do světa javánských rituálů, zdvořilosti a zvyků. Měla jsem čas i na cestování, a tak jsem se podívala na západní Sumatru a úchvatný ostrov Nias.

Do stejné řeky nevstoupíš?

Z Indonésie jsem se vrátila v roce 2009, abych dál pokračovala v doktorském studiu na fakultě Etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nevrátila jsem se ale jenom do Čech, ale také do indonéského domu v Praze, který se ale v mezičase proměnil na mezinárodní dům plný dětí. V roce 2010 jsem opět začala pracovat na Velvyslanectví Indonéské republiky v Praze, nejdříve v oddělení pro informace, sociální záležitosti a kulturu, později v ekonomickém oddělení.

Indonésie počtvrté

V roce 2012 jsem se opět vrátila na šest měsíců do Indonésie.

Soňa Čermáková