Když se na javánské vesnici koná svatba, musí jít všechny ostatní aktivity stranou. Můj přítel zavřel kvůli ženitbě souseda na pár dní svou domácí dílnu na výrobu batikových látek, která poskytuje živobytí nejenom jeho manželce a dvěma malým dětem, ale také několika příbuzným a šikovným sousedkám. Bylo by totiž divné, kdyby myslel na svůj prospěch, zatímco ostatní mají plné ruce práce s přípravou svatebního obřadu a náležitostí s ním spojených. Vzájemná pomoc je stavebním kamenem soužití lidí na vesnici, a tak by si takové chování jistě vysloužilo sociální sankce. Než aby riskoval, že ho v nouzi sousedé nepodpoří, raději nechal své zákazníky čekat na objednávky o trochu déle.

Vdávat se či ženit na Jávě vyžaduje kromě spousty peněz také mnoho času. Na rozdíl od českého vstupu do manželství zlegalizovaného na úřadě a zapitého proudy piva během několikahodinové veselice trvá javánská svatba několik dní, ne-li týdnů. Přípravy na obřad začínají tím, že chlapec navštíví v doprovodu svých příbuzných rodinu své přítelkyně, aby požádal o její ruku. Všichni jsou oblečeni do svátečního, bývá zvykem si pro tuto příležitost koupit nebo nechat ušít nové šaty, většinou z batikované látky. Po dlouhých proslovech a představení jednotlivých rodinných příslušníků obou stran sdělí zástupce chlapce vysoce stylizovanou javánštinou záměr návštěvy své rodiny. Dívka je po celou dobu stranou, mezi ostatní přijde až tehdy, když je ruka v rukávě a začne se jednat o datu svatby a jiných praktických záležitostech.Samotnému obřadu, kdy jsou dva mladí lidé (i když je v indonéských městech nyní poměrně časté, že se lidé žení či vdávají později, průměrný věk, kdy Indonésané vstupují do manželského svazku, je nižší než u nás) prohlášeni za zákonné manžele, předchází mnoho rituálů. Protože je ale jejich provedení dost nákladné, mohou si je dovolit jen majetnější rodiny. Jedním z těchto tradičních obřadů je tzv. siraman, kdy rodiče snoubenky a lichý počet žen polévají dívku vodou s okvětními lístky růže, jasmínu a dalších květin. Rituál mí symbolicky očistit snoubenku a ukončit období její svobody a mládí. Poté prodávají rodiče dívky hostům es dawet, nápoj z kokosového mléka, javánského cukru a rýžové mouky. Za nápoj se platí penězi, které z hlíny vyrobila sama snoubenka. Ta se po nalíčení a převlečení vrátí mezi přítomné, aby zahájila společnou hostinu.

Obřady jsou nezbytné i po podepsání svatební smlouvy, která formálně stvrdí svazek partnerů a jejich rodin. Během hostiny pro stovky příbuzných a známých musí například manželka omýt manželovi nohy na znamení své poslušnosti, otec dívky si oba novomanžele posadí na klín, aby tak vyjádřil, že je má oba stejně rád, předvádí se tanec obzvláště vhodný k této slavnostní příležitosti a pokud je rodina opravdu zámožná, koná se i celonoční představení stínového divadla wayang kulit.

Já jsem dostala pozvání na poslední ze svatebních hostin, která se konala minulý čtvrtek v domě rodičů ženicha. Na dvorku před domem byla postavena železná konstrukce ozdobená podél celého obvodu uschlými, žlutými listy kokosové palmy natrhanými na úzké proužky. Tyto listy mají prý novomanželům připomínat, aby stály při sobě i tehdy, když je bude sváděn někdo jiný a jejich srdce tak bude trháno stejně jako tyto listy. Na obou stranách od vchodové brány byly rozestavěny židle pro hosty a stoly, na kterých bylo nachystané malé pohoštění v podobě banánů, oříšků kešu, plněných vaječných omelet, krekrů krupuk a dortíků ze želatiny agar-agar.

V osm hodin večer začali na místo oslavy proudit desítky hostů, především muži oblečení do lesklých batikových košil, dlouhých kalhot a černé čepičky peci. Každý z nich se zapsal do knihy hostů, vhodil finanční příspěvek do připravené pokladničky, potřásl si rukou s hostiteli a pak už si sedl na jednu z připravených židlí, kde setrval až do samého konce slavnosti.

Když se dvorek zaplnil, vešli branou pomalým krokem novomanželé v černých kabátcích se zlatými aplikacemi a hnědozlaté batikované látce zahalující dolní končetiny. Jejich silně nalíčené tváře zůstávaly po celou dobu až kamenně nehybné, občas bylo ale skrze tlustou vrstvu bílého makeupu vidět únavu. Nebylo divu: už od neděle nedělají nic jiného než že oblečení do nepohodlných šatů přijímají gratulace od stovek příbuzných a přátel, poslouchají dlouhé projevy a plní povely odbornice na tradiční svatební ceremonie, která nesmí při žádné svatbě chybět.

Nejdříve se svatební rituály a hostiny s nimi spojené konaly v bydlišti nevěsty, po pár dnech se svatebčané přesunuli do rodiště ženicha, aby sňatek oslavili také s jeho sousedy. Už z toho je zřejmé, že na zaplacení oslavy takového rozsahu je třeba šáhnout do kapsy opravdu hluboko. Jenom druhá část svatebního veselí, která byla o poznání jednodušší a skromnější než oslava u nevěsty ve městě, stála 25 miliónů rupií. Vzhledem k tomu, že měsíční plat 1 milión rupií je v Indonésii považován za dobrý výdělek, jedná se o částku opravdu vysokou. Kvůli svatbě se často rodiny zadluží i na dlouho dopředu, výjimkou není ani to, že se hostina pro blízké koná mnoho let po samotném formálním svatebním obřadu: když mě kdysi postarší kamarád pozval na svou svatbu, myslela jsem, že vstupuje do druhého manželství. Před faux pas mě zachránil až jeden z pozvaných hostů, který mi vysvětlil, že se jedná o opožděnou svatební oslavu kdysi nemajetných manželů.

Jakmile usedli novomanželé na zlatý trůn na pódiu (jinak verandě rodinného domu), začali se u mikrofonu střídat příbuzní s proslovy. Příležitost vyžaduje, aby mluvčí pronášeli své poselství novomanželům co nejvybroušenějším jazykem. Vhodné jsou především zdvořilostní stupně javánštiny nazývané krama a krama inggil. V dnešní době ale už málokdo tento vznešený jazyk ovládá, a tak se musely nejednomu mluvčímu před tímto veřejným vystoupením podlamovat kolena. Nedostát očekávání totiž znamená být opatřen nálepkou kasar – hrubý, což je vlastnost v javánské společnosti odsouzeníhodná a ostudná. Příbuzný nevěsty si byl svých nedostatečných lingvistických schopností vědom a zdlouhavě se za ně omlouval. Soudě podle postranních komentářů však ani květnaté omluvy nepomohly, aby nad ním ostatní hosté přimhouřili oko. Pro vesnické společenství se jazyková neobratnost tohoto muže z města stala dalším důkazem jejich kultivovanosti a vyšší kultury.

Zatímco první část hostiny probíhala víceméně ve vážné atmosféře, po zbytek večera se hosté už jen bavili. S hudbou campursari vystoupili tři mladé zpěvačky a jeden zpěvák středního věku, shodou okolností starší bratr mého přítele. Ideálem krásy je v Indonésii bílá kůže a dlouhý, úzký nos, a tak byly obličej a krk každé zpěvačky nalíčeny na bílo a nos opticky prodloužen linkou ze světlejšího makeupu. Důstojně vyhlížející zpěvačky zdobilo mnoho šperků, včetně velkých blyštivých náušnic a několika prstenů na pěstěných rukou. Havraní vlasy měly vyčesané z čela a uvázány na temeni do drdolu zvanéhosanggul. Pokud má dívka příliš krátké nebo málo husté vlasy, není nic jednoduššího než zajít na trh nebo do specializovaného obchodu a koupit drdol patřičné velikosti. Do vlasů pak stačí ještě upevnit čelenku z živých nebo umělých květin a vznikne typický slavnostní účes javánských žen.

Asi aby jeho hříva nezůstala v dokonalosti pozadu za zpěvačkami nebo aby zdánlivě snížil věkový rozdíl, nasadil si zpěvák na své vystoupení paruku z dlouhých, jakoby vyžehlených vlasů. Na úpravě jeho hlavy se mi zdálo hned něco zvláštní, co to bylo jsem pochopila až druhý den, kdy mě ve svém domě uvítal pán s prořídlými skráněmi. On něj jsem se dozvěděla, že za každé vystoupení dostane zpěvák či zpěvačka dvě stě tisíc rupií. Vzhledem k tomu, že každý měsíc vystupuje minimálně na 25 oslavách, ale není nic neobvyklého doprovázet zpěvem i 40 veselic za měsíc, přijde si zpěvák na dobré peníze. To bylo znát i na jeho domě, který byl na rozdíl od příbytku jeho bratra postaven z cihel.

Zpěvačky pěly těžko napodobitelnými vysokými hlasy písně o lásce, které prokládaly krátkými slovními výměnami ze zpěvákem. Hlavně ty trochu lechtivé hovory vyvolaly bouřlivé salvy smíchu. Indonésky ale vůbec nikdo nemluvil, takže význam javánských narážek jsem si jenom domýšlela podle reakcí okolí a několika málo mě srozumitelných slovíček. Z očí upřených mým směrem a rozesmátých koutků bylo nicméně jasné, že jsem opět poskytla námět k žertovným poznámkám. Aby ale nedošlo k mýlce: Indonésané si přítomnosti cizince na svých oslavách velmi považují a cítí se jí poctěni. Pokud se tak v Indonésii zúčastníte svatby, můžete si být jistí, že vaše společná fotografie s novomanželi bude vystavena na odiv návštěvám v jejich domě a to bez ohledu na to, zda se s nimi přátelíte nebo jste je náhodně potkali při cestě autobusem po hrbolaté vesnické silnici.

V polovině večera se odešli novomanželé za doprovodu překvapivě extravagantní tanečnice převléknout – černé kabátky vyměnili za mnohem veselejší žluté. V tu chvíli se ale pozornost hostů upřela na armádu číšníků a servírek, která začala roznášet hlavní chod večera: kopeček rýže vytvarovaný do podoby květiny, dva malé kousky hovězího masa, nakládanou pálivou zeleninu acar, krekr krupuk a kalíšek zmrzliny. Ta byla součástí slavnostního menu díky otci ženicha, který vlastní v hlavním indonéském městě výrobnu na tuto zmrzlou pochoutku. Zmrzlina se tak k radosti dětí podávala celý den, dokonce i na snídani.

Když jsme se ženichem bavili o rozdílech mezi oslavou ve městě v rodině nevěsty a na vesnici, jako jednu z odlišností uvedl právě způsob servírování jídla: zatímco ve městě probíhala oslava v moderním duchu, kdy si lidé brali jídlo sami ze švédských stolů, na dnešní oslavě dostane každý host večeři již připravenou na talíři. Hlavním důvodem asi ani není to, zda má jedna rodina modernější způsob života než druhá, ale spíše finanční prostředky, které je schopná a ochotná za pohoštění utratit.

Kolem jedenácté hodiny se novomanželé rozloučili. Jakmile prošli bránou, hosté se začali kvapně zvedat a směřovat co nejrychleji do svých domovů. Ve stejnou chvíli zaplnily prostor lososové uniformy personálu, který začal s bleskovou rychlostí uklízet stoly a skládat prázdné židle. Zábava ale ještě asi půl hodinu pokračovala, zpěvačky se odvážily vyzývavějších pohybových kreací a kolem trůnu pro novomanžele se divoce roztančila skupinka pubertálních kluků v džínech. Když jsem o půlnoci uléhala na postel po boku manželky a dětí mého přítele, uvědomila jsem si, že jsem dnešní večer zažila svou zatím nejlepší javánskou svatbu.

Facebook Twitter Email