V půl osmé ráno vládl v okolí Muzea kočárů ospalý klid ostře kontrastující s rušnou silnicí, která do této části Yogyakarty každý den přivede stovky turistů. O nápoje nabízené ve stánku před vchodem do muzea neměl nikdo zájem, i vůně knedlíčkové polévky bakso vábila smysly pouze nadpřirozených bytostí, kterých se v javánském světě pohybuje nepočítaně. O tom, že se na dvoře muzea bude za chvíli něco dít, svědčila jen řada židlí vyrovnaných v severní části nádvoří, na kterých posedávali muži oblečení v typické uniformě služebníků místního sultána, tzv. abdi dalem. Do tropického vzduchu vyfukovali sladký dým z hřebíčkových cigaret kretek a usrkávali místní jasmínový čaj sladký jako cukrkandl. Zdálo se, že pro zdárné provedení rituálu Jamasan je vše připraveno.

Stará žena na lavičce před svým domem krmila vnučku a asi spíš pro pobavení sousedky se mě javánsky zeptala, kam jdu. Když zjistila, že jí rozumím, pozvala mě, ať si k ní přisednu a podělím se o svůj příběh. Během našeho hovoru několikrát zahartusila na vnučku, ať se vykoupe, dívka ale s koupelí čekala, až se probudí její otec. Dnes se v továrně na výrobu rukavic omluvil, aby mohl na dceru dohlížet. Na rituální čištění sultánových vozů se totiž přijdou podívat davy lidí a matka dívky měla strach, aby se její malé holčičce v tom nenadálém ruchu něco nestalo. Stejně tak i očistu kočáru, který v minulosti vezl několik místních sultánů při korunovační cermonii městem, budou dnes provádět muži.

Javánské rituály sestávají z mnoha úkonů a často svým časovým rozpětím pokrývají několik dnů, týdnů a v případě posmrtných rituálů dokonce i let. Stejně tak rituál Jamasan začal již předchozího večera tzv. tirakat – společným půstem a meditací abdi dalem v muzeu. Podle tradice se rituál koná během měsíce Suro v den, kdy je podle indonéského kalendáře úterý či pátek, který spadá na den Kliwon javánského kalendáře, tedy Selasa Kliwon či Jum´at Kliwon. Tuto kombinaci dnů považují Javánci za obzvláště příznivou a vhodnou pro konání mystických úkonů.

S tím, jak se slunce posouvalo směrem na západ se jižní část nádvoří postupně zaplnila lidmi. Část z nich byli novináři s fotoaparáty připravenými zachytit posvátné okamžiky, druhá část obecenstva svírala v ruce plastové láhve a jiné nádoby na nabrání neobyčejné vody. Stovky lidí z Jogji i z tak dalekých koutů Jávy jako je město Wonosobo nebo Indramayu na západní části ostrova věří, že voda použitá na omytí kočárů se vznešenými jmény Kanjeng Nyai Jimat a Kyai Jongwiyat jim přinese zdraví a svěžest, uklidní jejich mysl, zúrodní pole nebo zaručí úspěch v podnikání. Někteří z nich proto neváhali a strávili čekáním na rituál noc na náměstí na severní části sultánova paláce.

Jako důkaz zázračných účinků  pravidelné konzumace této vody ukazoval pan Paidi do kamer hrdě své černé vlasy, ve kterých se v dopoledním slunci třpytilo několik šedin: „Je mi už šedesát šest let a přesto nemám žádné šediny.“ Jako by si uvědomil, že kamera odhalí nepřesnosti jeho svědectví, po chvíli jsem ho slyšela do kamer říkat: „Je mi šedesát šest let, ale šedivých vlasů mám málo.“  Jeho slova potvrzovaly i ženy, které se do ulice Rotowijayan vydaly společně z vesnice na okraji Yogyakarty. Voda prý uzdravuje dětské nemoci, pomáhá také při bolestech břicha. Kromě léčby nemocí pije tuto vodu paní Tina také před každou delší cestou, aby si tak zajistila bezpečný a šťastný průběh putování.

Když všichni abdi dalem podepsali prezenční listinu, shromáždili se uvnitř muzea kočárů, aby společně pronesli modlitby doprovázené pálením vonnných směsí a posypali kočáry květy růží. V úplné tichosti pak pomalu vynesli kočár Kanjeng Nyai Jimat na jižní část a Kyai Jongwiyat na východní část náměstí, kde oba starobylé vozy začali omývat posvěcenou vodou z vesnice Imogiri obohacenou o zrníčka citrónu.

Dav shromážděný po téměř celém obvodu náměstí se znenadání rozhýbal a během několika vteřin obklopil rozvážné abdi dalem ve snaze získat co nejvíce léčivé vody. Jedna z žen nabírala vodu polévátkem, které obvykle Indonésané používají při koupání, a lila ji do velkého kýble. Ten pak její manžel odnesl dalším příbuzným, kteří vodu pili, umývali si jí obličej, nohy i ruce a nalévali si jí do umělohmotných lahví. Drobná babička dlouho marně natahovala prázdnou láhev k ženě, která nalívala vodu do kýble s rychlostí pumpy a stařenku záměrně ignorovala. Až její hlasité protesty přiměly ženu podělit se s ní o trochu ukořistěné zázračné vody.

Rituál by neměl být narušen, ale podle pana Joyowirona, který je ve své rodině už čtvrtou generací abdi dalem, tomu nejde zabránit. Abdi dalem tak dál  uprostřed strkajícího se davu čistili pečlivě a rozvážně  bílým bavlněným hadříkem každičký kus kočáru z roku 1750, který byl svědkem korunovace prvního yogyakartského sultána a jeho čtyř následovníků.  Stejně jako voda i hadřík použitý k očištění kočáru přináší svému majiteli štěstí, zdraví a prosperitu.

„Lidé mě pak o ten hadřík žádají. Pro mě nemá žádný význam, tak jim ho vždy dám,“ krčil pan Joyowirono rameny.

Jako služebník sultána, který nyní zároveň zastává funkci guvernéra Zvláštní provinice Yogyakarta, pan Joyowirono opravdu žádný další talisman nepotřebuje: Javánci věří, že za svou služba sultánovi se jim dostane odměny v jiné podobě než je pravidelný plat. I pan Joyowirono jako důkaz uváděl to, že ačkoliv on i jeho bratr pracují pro sultána téměř zadarmo, každý z nich má vlastní dům a v životě se jim daří. Pro pořádek je ale třeba uvést, že každý abdi dalem si dnes domů odnesl výslužku sestávající z rýže, banánů a jiných poživatelných obětin, které do muzea předešlého večera přinesli obyčejní lidé.

Stejně tak se hmotných statků dostalo babičce z omšelého domku na pozemku muzea, která čtyřicet let sloužila jako dvorní zpěvačka sindhen. Od sultána dostala k užívání tento dům, ve kterém nyní bydlí se svou dcerou a její malou rodinou. Přestože se  její dcera a zeť zatím do řad abdi dalem nezařadili, můžou si po její smrti zažádat o právo dál dům obývat. Agus, který se do rodiny přiženil z rušného přístavního města Surabaya na východní Jávě, kde tradice pomalu zanikají s postupující modernizací, bude ale rád v budoucnu sloužit sultánovi.

„Chci pomáhat zachovat tradice. Když nebudou abdi dalem, zaniknout všechny tyto tradice a rituály,“ říkal.

Tento názor zazněl během rituálního dopoledne ještě několikrát. Moc a vliv sultána a jeho rodiny se udržuje také díky symbolice rituálů, jejichž zdárný průběh leží na bedrech početné armády abdi dalem. Bez nich by tedy sultán mohl pozbýt své postavení vládce Jávy.

Za necelou hodinu odnesli abdi dalem kočáry zpět do útrob muzea, kde budou spolu s dalšími 21 vozy odpočívat pod dohledem návštěvníků muzea a v péči sultánových služebníků další rok. Na nádvoří Muzea kočárů se vrátila ospalá atmosféra horkého tropického dne.