Nevím, ale poradím
N
V Indonésii je takřka nemožné sehnat opravdu podrobné mapy měst (světlou ale dost drahou výjimkou jsou anglické mapy nakladatelství Periplus), často chybí i jasné značení ulic nebo ukazatele cest vedoucích k významným památkám. Když zabloudíte, nezbývá tedy nic jiného než se na cestu zeptat někoho z místních obyvatel. I když ale mluvíte plynule indonésky, neznamená to, že byste měli vyhráno a cíl na dosah. Než aby vás totiž Indonésan zklamal tím, že stejně jako vy se v městě neorientuje a o Muzeu loutek nikdy neslyšel, raději vám nazdařbůh ukáže směr neznámo kam. Na vaše snahy znovu se posunky ujistit, že jste instrukce pochopili a máte jít tedy doprava (případně doleva nebo rovně), bude s úsměvem na rtech souhlasně kývat hlavou. Je možné, že se v tu chvíli ale ještě pomodlí, abyste cestou potkali člověka, který vám opravdu pomůže. Jednou jsem asi hodinu sem a tam přecházela z jedné ulice na druhou, protože dotazovaní se nemohli shodnout, zda je centrum stříbrotepectví od křižovatky směrem doleva či doprava.
Podobná situace se mi stale při výletě do města nábytku Jepara. Chtěli jsme ušetřit čas, a tak jsme se rozhodli malou vzdálenost z centra města (jedna krátká ulice lemovaná obchody) do Muzea Kartini absolvovat v becaku. Kartini je považovaná za první indonéskou feministku, její příběh se stal národním majetkem a datum jejího narození státním svátkem. Není snad Indonésana, který by aspoň jednou v životě nezaslechl její jméno. Tady jsme navíc byli v jejím rodišti a já bláhově předpokládala, že i kluci s nudlí u nosu, co ještě neumí do pěti počítat, nám na požádání povypráví o jejím osudu. Zaveleli jsme tedy směr a nestačili se divit, když jsme budovu, kterou předtím náš přítel označil za Mekku indonéských feministek, ve svižném tempu minuli a řídili se vstříc neznámu. Neměla jsem sice odvahu poučovat místního rodáka o jeho městě, čas ale ubíhal, a tak jsem řidiče vozítka poprosila, ať se otočí a jede zpátky. Neprotestoval, protože nevěděl. Budovu zabírající celou jednu stranu prostorného náměstí jsme opět nechali bez povšimnutí a nebýt našeho rázného „Stop!“, asi by nás pán odvezl do několik hodin vzdáleného Rembangu, kde Kartini žila se svým mužem až do svého tragického skonu. Když muž s knírkem konečně natočil své vozítko směrem k budově muzea, myslela jsem, že už máme vyhráno. Chyba lávky! Asi ve snaze spravit dojem, šlápnul mužík do pedálů svého kola opravdu razantně, bohužel však vjel do nesprávné uličky. Protože jsme už ale byli od vchodu do muzea malý kousek, rozhodli jsme se dál bláznivou jízdu neprodlužovat. Stejně jako v prvním případě bylo zajímavé, že cenu za jízdu neznámo kam jsme se zmateným řidičem becaku domluvili předem.