Ačkoliv se o vše indonéské zajímám více než deset let, v Indonésii jsem několik let žila a její obyvatele měla možnost poznat jako partnery na pracovišti, ve škole i v životě, stále si uvědomuji, jak dlouhou cestu musím ještě ujít, abych zdejším lidem, jejich pohledu na svět a chování porozuměla. Chtěla bych proto na tomto blogu popsat situace, které můžou cizince lehce vyvést z míry, pokud se na ně nedokáže podívat očima druhé strany.

Kolem poledního jsem se setkala se svým přítelem, korejským obchodníkem žijícím dlouhodobě ve Spojených státech. Na mé doporučení se z drahého hotelu přestěhoval do jednoho z prostorných útulných pokojů v domě mého indonéského známého. První noc v domácím hotýlku kombinujícím moderní architekturu s tradičními prvky ho ze spánku probudily děsivé zvuky, které nejdříve považoval za vraždění neviňátek. Když ale nesnesitelné kvílení a úpěnlivé naříkání nevyvolalo ve čtvrti pražádný rozruch, se značnou úlevou si uvědomil, že mu chlupy strachem naježily hrátky obyčejných koček. Přestože měl radost, že jeho nové útočiště není domovem hrdlořezů, se spánkem se musel až téměř do úsvitu rozloučit. Neměl tedy zrovna chuť trmácet se unavený v tropickém vedru za jídlem do některé z místních restaurací, a proto uvítal možnost vyzkoušet um osobní kuchařky mého známého, pana Abbota.

Atletická paní s prošedivělou skrání zrovna postávala u dřezu v nablýskané kuchyni a evidentně usilovně přemýšlela, ve které části domu si dát odpoledního šlofíka. Na náš dotaz, zda bychom se mohli najíst, ukázala s výrazem sfingy na plotnu, na které stál kastrůlek se zbytkem zeleniny sayur asem a ohromný hrnec rýže. Upozornila nás, že jídla je málo, což jsme pochopili jako zdvořilou omluvu a překotně ji tedy začali ujišťovat, že to vůbec nevadí, protože my chceme jenom trochu zahnat hlad a jestli je tedy v pořádku, když se v hotýlku najíme. Přikývla na znamení souhlasu a znovu se omluvila, že nás nemůže lépe pohostit (naše chápání). Spokojení že se můžeme věnovat jiným věcem jsme si sedli k ohromnému teakovému stolu, kde jsme usrkávali černý čaj a čekání na oběd po javánsku si krátili povídáním o kočkách na střeše a jiných nenáročných tématech.

Nepřestávala jsem ale po očku pozorovat kuchařku, která se k nám opět otočila zády a zřejmě se snažila navázat na tok svých předchozích myšlenek. Skoro nehybně stála u dřezu, jen občas se bez zjevného důvodu posunula trochu doleva či doprava. Napjatě jsem sledovala, kdy rozžehne kahan pod rendlíkem, aby nám jídlo ohřála. Scéna ale zůstávala statická, a tak mi pomalu začalo docházet, že se do naší komunikace vloudila chyba. Po patnácti minutách, když už zbývalo v hrnečku jen pár kapek čaje, se ozvalo hlasité zakručení z útrob mého přítele a následně bylo slyšet útrpné zapochybování: „Myslíš, že nám to jídlo přinese?“

To už jsem ale stála vedle plotny a pokoušela se zjistit, jak se věci mají, případně se sama chopit iniciativy a oběd nám připravit. Když mi netečná paní znovu zopakovala již vyřčené, totiž že jídla je málo, konečně jsem pochopila její poselství: najezte se jinde, hošánkové. Až když jsem sama nahlas navrhla, že bude lepší naobědvat se o dům dál, protože jídla zbývá jen trochu, nesnažila se mi v tom zabránit a s takřka nehybnou tváří konečně s trochou výčitky v hlase odhalila, kde je jádro pudla: „Pan Abbot bude chtít jíst a co bych mu pak dala?“

Javánci si snaží vždy zachovat tvář a mnoho věcí tak neřeknou na rovinu. Přímému jednání se vyhýbají především tehdy, pokud jde o záležitost pro druhou stranu nepříjemnou či musí-li něco odmítnout. Je proto důležité vnímat situaci z jejich pohledu a naučit se porozumět i malým gestům a náznakům. To je ale mnohem jednodušší napsat než udělat…