Při procházení rozsáhlé sbírky knih z dědictví holandského profesora P.T. Zoetmoeldera, které je v knihovně mé univerzity věnováno jedno samostatné oddělení, jsem mezi různými učenými pojednáními o indonéském jazyku našla i první českou učebnici indonéštiny od Miroslava Oplta. Od svého vydání v roce 1966 byla tato kniha na více než třicet let jediným zdrojem pro poznání indonéského jazyka v české kotlině a na Slovensku. (Pro přesnost je ale nutné říci, že už po druhé světové válce vydal Ivan Dubovský gramatiku malajštiny, která se stala základem národního jazyka Indonésie.) Jazyk dalekého souostroví si díky ní v letech 1953-74 osvojily tři generace československých indonésistů, mezi něž patřili také politolog a spoluautor Dějin Indonésie Zdeněk Zbořil a profesor Rudolf Mrázek, který několik let působil na amerických univerzitách.

 

Kromě toho, že Miroslav Oplt učil jazyk, literaturu a dějiny Indonésie na univerzitě také překládal malajské pantuny a do češtiny převedl knihu Na břehu řeky Bekasi nyní již zesnulého spisovatele Pramoedya Ananta Toer a povídku Piké na rubáš od Idrus (jména nejsou skloňována). Milovníci dálek a jiných zvyků ho ale především znali jako autora poutavých knih Hledání Indonésie a Návraty na Bali. Díky obsáhlým pasážím o dějinách, kultuře a literatuře země byly tyto cestopisy ještě na konci devadesátých let skoro jedinými zdroji podrobnějších informacích o Indonésii. Od té doby se ale situace naštěstí změnila a Indonésie přestala být tou vekou neznámou, kterou si mnoho lidí pletlo s Indií. (Určitě jsem byla považována za sedmilhářku, když jsem na soucitné komentáře o tom, jak jsem si musela po dobu svého ročního pobytu v Indonésii odepírat hovězí maso, začala vyprávět o hovězích hodech a zapovězeném vepřovém).

 

V roce 1998 vydalo nakladatelství Dar Ibn Rušd učebnici indonéštiny Zoricy Dubovské, o pár let později přibylo několik překladů krásné literatury, indonésko-český slovník a již zmiňované Dějiny Indonésie. Do Indonésie jezdí ale čím dál tím více studentů, a tak už soukromé sbírky knih týkajících se souostroví daleko přesahují tisíc svazků.

Pro zájemce ještě bibliografie několika publikací vydaných v posledních letech (bibliografie není úplná):

  • Dubovská, Zorica: Indonéština, Dar Ibn Rušd, Praha 1998 (Učebnice indonéštiny, kde samozřejmě nechybí přehled gramatiky, krátké články a slovíčka. Skoda že v knize je málocvičení.)
  • Mojdl, Lubor: Malajština: Učebnice malajsko-indonéské gramatiky v příkladech, Academia, Praha 2006
  • Dubovská, Zorica – Petrů, Tomáš – Zbořil, Zdeněk: Dějiny Indonésie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005
  • Olša, Jaroslav: Česko-indonéský slovník, Leda, Praha 2003(Základní slovník na přežití, i když některá často používanáslovíčka zde nenajdete – zato se naučíte několik přísloví a rčení.)
  • Nový Orient: Antologie moderní indonéské literatury, Praha 1996 (Krátký úvod do historie indonéské literatury, překlady básní a povídek indonéských autorů jako jsou Pramoedya Ananta Toer, Chairil Anwar, Putu Wijaya, Sitor Situmorang a dalších)
  • Olša, Jaroslav: Tygr! Tygr, Gutenberg, Praha 2007 (Antologie moderní indonéské literatury.)
  • Remešová, Blanka M.: Stvoření Ranga Dunga. Pohádky a příběhy lovců lebek z Bornea, Argo, Praha 2003
  • Utami, Ayu: Saman, Dybbuk, Praha 2007 (Překlad kontroverzního románu vydaného poprvé v roce 2002.)
Facebook Twitter Email