Na chodníku lemujícím náměstí jsou v několika desítkách malých stánků úhledně vystaveny všechny ingredience, jejichž navrstvením na talíř vznikne nasi gurih: opražené arašídy, černé a bílé sojové boby, porce uvařeného kuřete, vaječná omeleta nakrájená na slabé proužky, malé krevety, osmažené kousky sojového chlebíčku tempe a zlatavé hovězí kůže, kolečka čerstvé okurky, proužky zelí, svěže zelené lístky bazalky kemangi a bumbu pecel (sladkopálivá kořeněná směs). A samozřejmě rýže, bez té by této pochoutce chybělo to nejdůležitější. V tomto případě se servíruje rýže vařená v kokosovém mléku, která má velmi jemnou až krémovitou chuť a skvěle se tak hodí ke křupavým oříškům a zelenině. Většina kuchařek ale přidá při vaření ještě kurkumu, která obarví zrníčka rýže na žluto. Takto upravená rýže se nazývánasi kuning, žlutá rýže.

Ve čtvrtek pozdě odpoledne jsme byly jediné, kdo si na tmavomodrém koberci pod hrozivě se zatahující oblohou vychutnával oku i jazyku lahodící krmi za deset tisíc indonéských rupií. Přesto si ale ten den mohli být prodejci jisti výdělkem: večer totiž začínala několikadenní slavnostSekaten. Javánci věří, že pokud během tohoto období sní v blízkosti mešity Agung nasi gurih, splní se jim jejich přání – někdo nabude bohatství, jinému se uzdraví dítě, další dostane místo ve státní správě a zajistí tak finančně svou rodinu. Nejvhodnější je pochutnat si na této specialitě hned první den večer, kdy jsou přeneseny posvátné hudební nástroje gamelan z kratonu do nedaleké mešity Agung.