Když vzrostly pronájmy pozemků a i zájem Indonésanů o poutě začal upadat, přišly kreativní mozky s řešením: vytvořit mobilní houpačku, kterou lze přivést až přímo k zákazníkovi. Vozítka odong-odong, na kterých jsou připevněna čtyři houpací sedátka, začala nejdříve objíždět ulice Jakarty, kde si brzy získala popularitu. Kvůli velké konkurenci v indonéském hlavním městě se ale mnoha majitelům pojízdné atrakce nedařilo vydělat si na živobytí, a tak zkusili nabídnout své služby i v jiných městech. Tak přišel do Yogyakarty i mladík, který čas od času poskytuje levnou zábavu dětem v naší čtvrti. Zatímco šlapal do pedálů svého vozítka do rytmu za uši tahající hudby a uváděl tak do pohybu houpačky ve tvaru zvířátek, vyprávěl, jak se před několika lety rozhodl odejít z malého javánského města do Jakarty, aby zde jako mnoho jiných chudých lidí zkusil zlepšit svou finanční situaci. Za čtyři a půl miliónu rupií (v současné době asi devět tisíc korun) si pořídil vozítko s houpačkami, se kterým rok a půl objížděl ulice metropole. Získat své místo na slunci není ale ve velkoměstě lehké, a tak se rozhodl zkusit štěstí v Semarangu, velkém dopravním uzlu blízko jeho rodiště. Netrvalo dlouho aby zjistil, že i toto přístavní město už křižuje víc odong-odong než aby mohl uspět. Vydal se tedy do Yogyakarty, kde se mu daří nabízet zábavu dětem už dva roky. Za pohoupání v délce jedné krátké písničky zaplatí každé dítě pět set rupií (zhruba jedna koruna). Málokteré dítě ale nevyžaduje přídavek, a tak mu i přes nízkou cenu jeho služeb stačí vydělané peníze k životu