Už více než týden upadáme do melancholických nálad, má korejská přítelkyně uvažuje o dočasném návratu do své domoviny a já s šálkem horkého čaje v ruce a tlustými ponožkami na nohou usilovně přemýšlím, jak si zachovat zdravý rozum a tělo. Období dešťů tentokrát nepřišlo nesměle po špičkách, ale vřítilo se do našich životů s krutostí nepřátelské armády.

Prší doslova od rána do večera. Ráno se probouzíme za jemného mrholení, které po pár hodinách na chvíli ustane, jen aby ho odpoledne vystřídal hustý déšť kropící zem až do hluboké noci. Snažila jsem se povzbudit zasmušilou duši a podívat se na vše z té světlejší stránky: nemusíme zalévat zahradu, díky čemuž si můžu ráno pár minut přispat. Společenská konverzace je jednodušší, když je téma, ke kterému má každý co říct. Dva malé důvody k radosti, pak tlustá čára a za ní hlasitě křičící dav nevýhod.

Udržovat se v čistotě je teď například mnohem náročnější. Krátkého vyjasnění oblohy jsem využila k přeprání svých svršků posetých malými kousky bláta – můj styl chůze (řekněte mi, co dělám špatně?) se do mokrých ulic evidentně nehodí. Ani po pár dnech se prádlo zavěšené pod stříškou, u které hrozí, že se pod návaly deště brzy zhroutí, neusušilo. Což není při současné vlhkosti vzduchu a absolutní absenci slunce nic překvapivého. Problém za nás snad sprovodí ze světa blízká prádelna. Pochybuji sice, že je vybavená sušičkou, ale po způsobu, jak docílí suchého a voňavého prádla pátrat nebudu.

Při jednom obzvláště silném lijáku se stalo to, čeho jsme se nejvíce obávaly: do domu nám začala na několika místech nejdříve kapat a pak v čúrcích téct po čerstvě vymalovaných stěnách voda. Přistavily jsme kbelíky a ihned zavolaly majitele domu. Lenivým hlasem se zeptal, jestli prší do domu i teď. Evidentně si přál, aby se vše vyřešilo samo. Když jsem ho ujistila, že modlitbami se uvolněné tašky na své místo nevrátí, slíbil, že v neděli přijde střechu opravit. „Já sám to ale nezvládnu, ha ha.“ Při vzpomínce na jeho minulou opravářskou návštěvu našeho domu mě jeho sebereflexe uklidnila. V neděli ráno jsme však opět čekaly marně. Kbelíky jsou v pohotovosti a má korejská přítelkyně bojovně prohlásila, že pokud bude majitel dál k našim nářkům apatický, dojde si pro něj až do domu.

Kromě louží máme v domě také zimu – samozřejmě v porovnání s dny, kdy teplota dosahovala více než třiceti stupňů celsia. Keramická podlaha, která v horkých dnech poskytuje osvěžující ochlazení pro upocené tělo, teď nepříjemně studí a my si čím dál tím více uvědomujeme nevýhody života bez židlí a jiného nábytku.

Přijít na domluvenou schůzku se zpožděním není v Indonésii žádným společenským prohřeškem. I když se opozdíte o více než hodinu, není zde příliš běžné důvod své nedochvilnosti nějak vysvětlovat. Jakmile ale začne období dešťů, všichni mají potřebu ospravedlňovat se poukazováním na vrtochy počasí. Přestože s takřka pravidelným střídáním deště a bezdeští nemůže být o nepředvídatelnosti počasí ani řeč, výmluva je vždy přijata s chápajícím pokýváním hlavy. Mně nejdříve zůstával nad touto tolerancí rozum stát: každý má přece deštník či pláštěnku a i když se tady příjemný a pěkný člověk označuje výrazem manis – sladký, nikdo zde přece není z cukru, aby se bál, že ho déšť rozmočí. Stačila jedna cesta na motorce v noční průtrži a pěší návrat domů po cestě plné kaluží a bláta, abych pochopila, jak rozumně se Indonésané v takových chvílích chovají.