Název pro tuto rituální slavnost je odvozen od slova selamat, které znamená být v pořádku, v bezpečí a nezraněný a také přání, aby člověk byl v takovémto stavu (slovo selamat je součástí indonéských pozdravů a přání: Selamat pagi – Dobré ráno,Selamat belajar – Hodně zdaru při studiu, Selamat datang – Vítejte, Selamat pulang – Štastnou cestu domů, Selamat tidur – Dobrou noc atd.). Javánci pořádají slavnost selamatan v přelomových nebo důležitých momentech svého života. Mezi takové významné okamžiky patří například sedmý měsíc těhotenství, narození dítěte, obřízka, svatba, výročí úmrtí příbuzného či odjezd na dalekou cestu. Na rituální hostinu zve pořádající své příbuzné, sousedy a spolupracovníky, seznam pozvaných záleží na účelu konání selamatanu. Na žádné z těchto hostin nesmí chybět vážený člověk, který je schopný odříkat patřičné modlitby a tzv. nasi kuning, rýže vařená v kokosovém mléce s přidáním kurkumy, která ji ovoní a obarví na žluto. Žlutá rýže je pak na tácu vytvarována do kónického tvaru a obložena kousky kuřete, vejci, zeleninou, bramborovými plackami perkedel a dalšími dobrotami. Tomuto způsobu podávání rýže se říká (nasi) tumpeng nebo tumpengan. Hosté se zvednou k odchodu téměř okamžitě poté, co dojedí svou porci rituálního jídla. S sebou domů si pak každý nese krabičku s výslužkou.

Svůj první narozeninový selamatan jsem uspořádala na zahradě svého domku. Dovnitř bychom se totiž všichni nevešli – seznam pozvaných přátel jsem sice s těžkým srdcem zredukovala na třicet lidí, i tak bychom ale dost dobře nemohli být v úzkém domečku všichni najednou. Nehledě na to, že uvnitř by se v takovém počtu nedalo dost dobře dýchat: v poslední době se kvůli velkému horku bez zapnutého větráku neobejdeme a většina hostů jsou navíc náruživí kuřáci hřebíčkových cigaret kretek. Taková kombinace by nás mohla přivést jedině na stránky černé kroniky.

Na trávník, který se tomu tzv. anglickému podobá asi jako čistokrevný dobrman pouličnímu voříškovi, jsme v sobotu odpoledne rozložili několik rohoží a připravili tak posezení zvané lesehan. Zatímco našinec se po chvíli vrtí, narovnává zkroucená záda a mění pozice od sedu až k lehu, Indonésané jsou zvyklí sedět v tureckém sedu na rohožích, aniž by se o cokoliv opírali, dlouhé hodiny. Moji přátelé mají s tímto typem sezení, které je obzvláště v Yogyakartě velmi oblíbené, více než bohaté zkušenosti – skoro každý večer se scházejí v lesehan v jedné z bočních tmavých uliček, kde až do hluboké noci popíjejí čaj a vedou nekonečné debaty o umění. Nemusela jsem se tedy bát, že si budou stěžovat na nepohodlí.

Asi vlivem hovorů o strmé kariéře mnoha místních umělců jsem pár dní před konáním selamatanu při pohledu na prázdnou bílou zeď na zahradě uviděla velké malířské plátno. Oslava narozenin byla navíc dobrou záminkou pustit se do zkrášlování svého přechodného bydliště. Kamarád a můj anděl strážný Imam (Češi ho znají pod jeho alias Miki), který se i napříč muslimskému postnímu měsíci Ramadán stavuje pravidelně na ranní šálek čaje, byl více než ochotný mi s malováním pomoci. Mezi zelené květy jsme pak díky šikovnosti a nápaditosti mé české sousedky Lenky připevnili barevné skleněné kalíšky na svíčky a do zahrady umístili několik cihel, které technická poradkyně celé akce (čti Lenka) s pomocí hřebíku a kladiva proměnila ve svícny. Když se zeď rozzářila barevnými světýlky, litovala jsem, že jsem na oslavu narozenin nepozvala jednoho z nejznámějších indonéských sběratelů umění Ong Hong Jien. Kdo ví, třeba by nám pomohl rozvíjet náš nezpochybnitelnýtalent 😎

Oslava měla začít v pět hodin večer, kdy mají indonéští muslimové povoleno po celodenním půstu opět uspokojit své životní potřeby. S kručícími žaludky jsme ale v blikavém světle svíček čekali ještě asi dvě hodiny, než se pozvaní dopravili na motorkách na mou adresu nebo alespoň dali vědět, že jim ujeli hned dva vlaky za sebou a přijedou tudíž do Yogyakarty až následující den. Létá-li vaše mysl v oblacích, může se taková věc stát velmi snadno.

Když se všichni krátce v duchu pomodlili, nakrojila jsem tumpengan a podle zvyku podala porci žluté rýže osobě sobě nejbližší. Nemožnost fyzicky v té chvíli překonat obrovskou vzdálenost dělicí Čechy a Indonésii způsobila, že si na této první porci nemohl pochutnat můj dadala. V myšlenkách ale byl celou dobu se mnou, stejně jako všichni jeho potomci a jejich rodiny.

Jídla bylo překvapivě tolik, že by stačilo nasytit kromě nás ještě několik hladových rodin. Paní z warungu evidentně počítala s tím, že si každý odnese něco dobrot domů a ještě zbude na sousedy. Kdybych si bývala připravila papírové krabičky, mohla jsem roznést jídlo sousedům tak, jak je to v Indonésii dobrým zvykem. I s omezenými možnostmi si ale nakonec každý, kdo měl zájem, odnášel něco toho proviantu domů.