Přestože se nyní batik stal celonárodním módním trendem, hlavními centry jeho výroby nadále zůstávají města Yogyakarta, Surakarta a Pekalongan na střední Jávě. Ve všech těchto městech najdete muzeum věnované výrobě látek, které byly v minulosti důležitými (ne-li hlavnímu) hybateli místních ekonomik. Zdaleka nejvíc se o výrobě a historii batiku dozvíte v Muzeu Danar Hadi v Surakartě, které působí v kalných vodách indonéského muzejnictví jako zjevení.

Při procházce po kulturních památkách Surakarty nemůžete toto soukromé muzeum batiku minout. Nachází se v samém centru města na hlavní tepně Jl. Slamet Riyadi, nedaleko od povinných turistických zastávek, paláce Mangkunegaran a trhu s látkami a oděvy Klewer. Sněhově bílá budova muzea spojující holandskou koloniální architekturu s javánskými stavebními prvky zaujme na první pohled svou vznešeností, která vyniká o to více, že je zasazena ve svěží zeleni rozsáhlého nádvoří.

Historickou budovu Ndalem Wuryaningratan z roku 1890, která byla původně majetkem rodiny místního sultána Puku Buwona X., koupili téměř sto let po jejím postavení zakladatelé známé textilní značky Danar Hadi, H. Santosa Doellah a jeho manželka Hj. Danarsih Santosa. Výrobky se značkou Danar Hadi se objevily na indonéském trhu poprvé v roce 1967, kdy tito dva milovníci javánských tradičních látek založili svou továrnu v Surakartě. Za více než čtyřicet let své existence si společnost vydobyla jedno z předních míst mezi výrobci batiky, otevřela několik desítek obchodů a pronikla i i na zahraniční trhy, včetně Japonska, Austrálie, Itálie, Německa a USA. Díky svým obchodním úspěchům si mohli majitelé dovolit sestavit rozsáhlou sbírku čítající neuvěřitelných deset tisíc látek. Více než desetinu z nich odkoupili sběratelé od holandského Museum Troupen.

Už první pohled po impozantní hale muzea osvětlené několika křišťálovými lustry dával tušit, že muzeum se značně vymyká indonéským standardům. Tento dojem se ještě více potvrdil, když nás plynulou angličtinou přivítala pohledná průvodkyně v islámském šátku jilbab a bez jakýkoliv průtahů nám začala ukazovat jednotlivé exponáty. Moje srdce zaplesalo, když jsem na dřevěných rámech rozpoznala látky, které jsem doposud měla možnost vidět jen na stránkách drahých knih. Lačně jsem si prohlížela jednotlivé motivy a snažila si je co nejvíce vtisknout do paměti. Průvodkyně ale neměla pro naše obdivné zkamenění příliš pochopení a příběhem o další z látek nás upozorňovala na to, že jsme na cestu do historie batiky dostali jen hodinu.

V první místnosti je vystaven batik, který v letech 1840 až 1910 vyráběli holandské ženy a dívky z měst na severním pobřeží střední Jávy. Charakteristickým znakem těchto látek jsou syté barvy, barevná pestrost a motivy květin, listů, motýlů a ptáčků. Konec 19. století přinesl do kolonie mnoho změn, které umožnily holandskou koloniální expanzi na ostrovy mimo Jávu. Technologický pokrok a vojenské úspěchy koloniální armády reflektovali ve svých dílech i výrobci batiku, kteří začali na látkách zobrazovat parní lodě, vlaky a letadla a vojáky připravené do boje s obyvateli Lomboku. Velkou oblibu si také v té době získaly výjevy z evropských příběhů a pohádek včetně Červené Karkulky a Sněhurky.

Pták fénix, lev a drak jsou pro změnu typickými motivy batiku, který po roce 1910 vyráběli ve městech Kudus, Pekalongan, Lasem, Cirebon a Demak indonéští Číňané. Předností Muzea Danar Hadi je také to, že jsou jednotlivé části sbírky doplněny artefakty typickými pro danou etnickou nebo společenskou skupinu, která látky vyráběla či nosila. Rudě červené oltářní látky jsou tak vystaveny po boku starobylých skříněk, váz a jiných cenných předmětů s nezaměnitelnými čínskými rysy.

Velká část sbírky sestává z batikových látek javánských aristokratů a látek ovlivněných palácovým stylem. Na rozdíl od obyvatel oblasti Pasisir (severního pobřeží Jávy) nosili šlechtici v Yogyakartě a Surakartě látky s abstraktními motivy obarvenými na černou, krémovou a hnědou. Některé z těchto vzorů jako například parang barong byly dříve určeny výhradně pro aristokraty. Obyčejní lidé proto těmto vzorům připisovali magické vlastnosti. Atmosféru javánských dvorů evokují v muzeu bohatě vyřezávané ozdobné stěny, meče keris a královské deštníky.

Ani v období japonské okupace v letech 1942-45 se nepřestal batik vyrábět. Pro tento druh batiku se vžil název Djawa Hokokai, který je v muzeu zastoupen několika exempláři. Stejně tak ve sbírce nechybějí látky ovlivněně Indií, kreace proslulých indonéských návrhářů a osobností (včetně prvního indonéského prezidenta Sukarna, který prosadil tzv. Batik Indonesia s ambicí vytvořit batik reprezentující různorodost a zároveň jednotu obyvatel indonéského souostroví) a samozřejmě výrobky společnosti Danar Hadi. V poslední části sbírky jsou vystaveny suroviny a nástroje potřebné pro výrobu batiku, včetně nástrojůcanting (násadka s kalíškem a zobáčkem, do které se nabírá horký vosk) a cap (razítko), různých druhů vosků a přírodnin na barvení látek.

To nejzajímavější na nás ale čekalo úplně nakonec. Když naše průvodkyně otevřela poslední dveře, ocitli jsme se přímo v továrně na výrobu batiku. V obrovské dílně se na rozdíl od muzea smělo fotit a i průvodkyně trpělivě čekala, až si atmosféru náležitě vychutnáme. V horku, které činilo snesitelným jen občasné foukání větráků připevněných u stropu velkých místností, tady několik stovek lidí vytvářelo složité obrazce na bílých bavlněných a hedvábných látkách. Ženy všech věkových kategorií seděly na nízkých stoličkách a nástrojem canting nanášely vosk na místa předem vyznačená na látce tužkou. U nohou jedné z nich se motal malý chlapeček, který už byl na polohlasné štěbetání žen zjevně zvyklý. O kousek dál desítky mužů beze slova tiskli razítkem motivy na široký pruh bílé látky. Po odhalených bronzových hrudích jim stékaly kapky potu, zatímco se z rádia linula energická hudba dangdut.

Následující prostor byl vyhrazen pro barvení. Dva muži namáčeli kusy látek do betonových kádí, kde je chvíli pomáchali a pak odnášeli do vedlejší místnosti k vysušení na bambusových konstrukcích. Každý měsíc v této dílně vyrobí 2000 až 4000 látek technikou batik tulis a okolo 100 000 metrů technikou batik cap. Hotové výrobky se prodávají v exkluzivním obchodě, který byl poslední zastávkou naší prohlídky. Na rozdíl od indonéských zákazníků nás ale žádný z nabízených hadříků neoslovil.
Galeri Batik Kuno Danar Hadi, Jl. Slamet Riyadi 261, Surakarta, Střední Jáva, Tel.:  (+62) 271-714326, Fax.  (+62) 271-714253
Otevřeno každý den od 9 do 17 hodin kromě 17. srpna a islámských svátků. V poledne má muzeum přestávku.
Vstupné Rp 15000, sleva pro studenty Rp 7500
Kromě hodinové prohlídky muzea a dílny s průvodcem nabízí muzeum také kurzy batiku, kulturní představení a semináře. V muzeu se nesmí fotit.