Už jsem si skoro myslela, že bych v desetimiliónové Jakartě dokázala žít docela spokojeně. Cesta ze čtvrti Mangga Dua do centra ve večerní dopravní špičce mi však odhalila realitu velkoměsta v celé své syrovosti a vrátila mě tak nohama zpět na zem.

Vydat se na cestu napříč městem po šesté hodině večer, kdy se většina lidí vrací z práce domů, bylo již od začátku bláznovství. Na několika proudové ulici se hlemýždím tempem pohybovala auta, motorky, autobusy, náklaďáky, malé autobusky angkutan a vozítkabajaj. Řidiči vozidel s klaksonem o sobě nechávali hlasitě vědět a bez rozdílu všechny dopravní prostředky zamořovaly vzduch zplodinami a smradem. Čekat na okraji silnice na malý autobusek s číslem 15, který byl stále v nedohlednu, nemělo v takové situaci smysl. Jako mnohem rozumnější se jevilo jít podél osvětlené kolony tak dlouho, dokud nenarazíme na autobusek, který bude mít nějakým zázrakem dvě místa volná. Po několika desítkách metrů se ve mě spustil ochranný reflex, který mě přinutil ověřit si u strážníka, zda jdeme správným směrem. Na hlučné vozovce na mě jen zagestikuloval, abychom přešly na druhou stranu silnice. Byla jsem tomu jen ráda, protože v opačném směru se zdál provoz mnohem menší a naše šance dostat se v přijatelném čase na nejbližší stanici busway tak znatelně stouply.

Vměstnaly jsme se do autobusku, na mě vybylo místo na malé dřevěné stoličce ve dveřích, kde je za normálních okolností nutné přidržovat se dveří, aby člověk nevypadl na ulici. V této rychlosti se ale sedělo celkem pohodlně a já navíc měla dobrý výhled na dění okolo nás. Projížděli jsme několikrát kolem lidí, kteří jen marně mávali na řidiče, aby zastavil. Jakmile na ně zakřičel zaklínadlo „macet“ (zácpa), odevzdaně připažili a začali vyhlížet další angkutan. Zničehonic řidič zabočil, jakoby se chtěl zařadit do motorové fronty v protisměru a mě zatrnulo: co když jsme jely celou tu dobu špatným směrem a pravé dopravní peklo nás teprve čeká? Ale moment…kam to jedeme?! Řidič dojel na okraj silnice a pomalým tempem se sunul kolem protijedoucích aut. Občas natáhl ruku z okýnka a podal pár drobáků klukům, kteří ho ubezpečovali, že nikde po cestě není policie. Náhle autobusek zastavil a cestující začali postupně vystupovat. Z krátké slovní výměny mezi řidičem a jedním z pasažérů jsem pochopila, že do cílové stanice musíme dojít pěšky – v takovéhle zácpě se dál řidičovi jet nechce. K stanici busway to už naštěstí nebylo daleko a nás navíc těšil pocit, že nejhorší úsek cesty máme za sebou. Omyl…

Do úzké uzavřené stanici busway bylo namačkáno více než sto lidí, kteří v dusivém horku čekaly na příjezd autobusu. Předpokládala jsem, že v nejrušnější hodinu bude jezdit jeden autobus za druhým. To se opravdu stalo, ale několik prvních z nich na stanici nezastavilo, což vyvolalo hlasité zklamání davu. I tak jsem ale všechny ty lidi obdivovala za trpělivost, se kterou všechno to nepohodlí snášeli. Když po několika nekonečných minutách čekání u stanice autobus zastavil, masa se dala do rychlého a lehce chaotického pohybu. Najednou se ode dveří ozvaly výkřiky: dav strhnul na zem jednoho zájemce o odvoz. Lidé v mé blízkosti začali nabádat ostatní, aby se při nástupu netlačili. S posunem blíže ke dveřím jsme se čím dál tím více podobali sardinkám namačkaným v plechovce. Znatelně nám ubylo vzduchu a já byla ráda za svých 175 cm výšky, ve kterých jsem měla to privilegium cítit nelibé závany z ulice. Do centra Jakarty jsme odjely pátým autobusem.