Děti při svých hrách napodobují svět dospělých: kolébají panenky jako by to byla živá miminka, vaří nepoživatelné pokrmy z písku, učí plyšáky malou násobilku a ordinují si medicíny proti neexistujícím nemocem. Na malou chvíli se promění v hasiče či prodavačky, při další hře jsou piloti nebo veterinářky. Indonéská holčička na fotce si po škole hraje na řidičku vozítka becak.

Když jsem jí potkala, seděla zrovna na chodníku a mlčky pozorovala, jak její tatínek vyměňuje pneumatiku na malém vozítku poháněném silou lidských nohou. Po necelé čtvrthodince byla oprava hotová a tatínek, který na koupi becaku vydělal prodejem polévky bakso, mi zcela vážně nabídnul, ať se nechám od jeho sedmileté dcerky povozit. Nezdálo se mi to jako úplně dobrý nápad, a tak holčička položila na sedačku modrobílou papírovou tašku a odjela si hrát s kamarády na náměstí jižně od sultánova paláce, kde se podobných dětských becaků projíždí více. Na rozdíl od ní si ale ostatní děti musí vozítka za malý poplatek pronajímat.