Zjišťuji, že se na tomto webu věnuji víc místa jídlu než starobylým chrámům a přírodním krásám, které do daleké země na rovníku lákají návštěvníky nejčastěji. Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že pro to mám mnoho důvodů.

Indonéské jídlo, jeho příprava i prodej mě stále naplňují radostným (a někdy zděšeným) úžasem. Indonéskou kuchyni, které dominují smažené pokrmy, sice nepovažuji za vrchol gastronomie, přesto má ale pro mě natolik silné kouzlo, abych během několika měsíců svého prvního pobytu v Indonésii zvětšila svůj tělesný objem o více než pět kilo. Nabyté tuky jsem pak ale poté snadno vyběhala na trase lůžko toaleta po té, co jsem po celodenním hladovění během postního měsíce Ramadán zkombinovala několik dobrot z ulice najednou.

Ani po letech strávených v Indonésii mi nezevšedněly každodenní kulinářské scénky: prodavač cukrátek v obležení školáků v červenobílých uniformách, mladící nabízející smažené tofu s chilli papričkami pasažérům aut pomalu se pohybujícím v zácpě, výměna sousedských klepů při nákupu vydatné snídaně v naší ulici nebo zlatavé kousky banánů smažící se v překotně bublajícím oleji.

Jídlo je všude: prodává se v autobusech a vlacích, přijede za vámi v podobě tzv. kaki lima až do domu, prodavači ho v době oběda roznášejí po kancelářích a v dopravní zácpě ho jako první pomoc nabízejí na tácích mladíci.

Jídlo je stále přítomné: v jakoukoliv denní či noční hodinu je v Indonésii možné zahnat pocit hladu.

Jablka (zase potravina!) nepadají daleko od stromu, stačí se podívat na Dadalovu kuchařku a poznáte, že vztah k jídlu u nás v rodině souvisí s dědičností.

Často píšu blogové záznamy se zvukovou kulisou kručícího břicha. Náš dům má totiž jednu podstatnou vadu na kráse – chybí v něm kuchyně. Nezbývá tak než čekat, až kolem domu projede prodavač polévky soto nebo pálivých jídel původem z města Padang.

V Indonésii snad ani nejde nevěnovat velkou pozornost jídlu. Tak jako se Angličané baví o počasí, Indonésané rádi a často hovoří o svém jídle, na které jsou snad bez výjimky pyšní. I milovníci knedlo vepřo zelo sami a dobrovolně prohlásí, že tato česká národní kalorická bomba hezká těla nedělá. Indonésané však takové zdravotní či estetické obavy příliš neřeší. Jídlo je pro ně především otázkou chuti a nikdo z nich nepochybuje, že indonéská kuchyně patří k těm nejlepším na světě. Indonésané pracující v zahraničí skoro každý den (nepřeháním) u oběda vzpomínali na všechna ta úžasná jídla, která jejich domovina nabízí a navzájem si radili, kde po svém návratů domů ochutnat to nejlepší gado-gadov Jakartě. V žebříčku nejčastěji zmiňovaných jídel vedlo na plnou čáru bakso, lidová polévka s masovými knedlíčky, nudlemi, tofu a trochou zeleniny. V otázkách žaludku jsou Indonésané navíc velcí lokálpatrioti. Každý region má svou kulinářskou specialitu, při jejíž zmínce se jeho obyvatelům objeví na tváři blažený úsměv. Podle jedné z anket mají prý Indonésané při přesunu za prací do jiné části souostroví větší obavy z toho, že jídlo na novém působišti bude odlišné od toho, na které jsou zvyklí než že budou odloučeni od svých příbuzných nebo si budou muset hledat nové přátelé v jiném etnickém prostředí.