Uvažuju, že se přestěhuju do koupelny. To je totiž jediné místo v našem domečku, kde se na mém čele přestávají tvořit krůpěje potu a nadechnutí přináší úlevu.

V Indonésii nestoupají jenom ceny potravin a paliv ale také teplota. Zatímco v období dešťů jsme bojovali s vše napadající plísní, chytali proudy vody valící se na nás z popraskané střechy, nohy oblékali do tlustých ponožek, upadali do depresí, když nás vytrvalý hustý déšť na několik hodin uvěznil v domě bez jídla a kolikrát i elektřiny a apelovali na nebesa, aby už konečně měla s námi soucit a odhodila černé mraky, s nastávajícím obdobím sucha se jako stíny líně potácíme na trase postel-koupelna a místo pozdravu si vyměňujeme naříkavé: „Panaaaas!“ V našem slovníku se i častěji objevuje slovo pusing – bolavá hlava. Větráky zapnuté téměř nepřetržitě ani litry vody prolité vnitřnostmi nám navodit příjemnou tělesnou teplotu příliš nepomáhají. V takovou chvíli i zapřísáhlí odpůrci klimatizace couvají ze svých pozic a berou zavděk nabídce na chladivou lázeň v kanceláři svého kamaráda. Otevřené dveře pokoje se v noci staly nezbytností a po vzoru Indonésanů jsem začala kropit dlažbu před domem.

Protože je teď ale ještě tzv. musim pancaroba (přechod mezi obdobím dešťů a sucha), můžeme ještě doufat v občasný deštík, který na chvilku osvěží vzduch. Pak nás ale čeká jen a jen horké sucho, ale zároveň také vysoká vlhkost vzduchu. Obávám se, že má již tak nízká výkonnost bude s každým tropickým dnem (i když tady je vlastně tropický úplně každý den…) dramaticky klesat. To je tak: neodkládej na období sucha to, co můžeš udělat za deštivých dnů. Třeba čtení všech těch úžasných knih, které se kupí v mém pokoji.