Povzdechy nad nízkým zájmem Indonésanů o knihy a návrhy, jak je přilákat do knihkupectví a knihoven se objevují v místních médiích pravidelně. Není divu: podle průzkumů jsou mezi národy Jihovýchodní Asie nejméně nadšenými čtenáři právě Indonésané. Většinou se tato dává za vinu kombinaci nízkých příjmů a vysokých cen knih. Částka 50000 Rp, kterou tady obvykle stojí román známého autora nebo historická kniha, vystačí skromnému člověku na přežití i několik dní. Ve chvíli, kdy ceny základních potravin a paliv stoupají není divu, že knihy stojí na okraji zájmu.

Přesto se ale v posledních letech začala situace zlepšovat a do knihkupectví zavítá ve volném čase čím dál tím více Indonésanů, především studentů. Někteří z nich ale nepřicházejí nakupovat ale číst si přímo v obchodě buď na pohodlných sedačkách, kterými jsou nyní některá knihkupectví (především ve velkým městech) vybavena nebo ve stoje mezi regály.

Zdálo by se, že finanční překážky by se daly jednoduše překonat, kdyby si čtenáři knihy půjčovali. Stačí však jedna návštěva do městské knihovny, abyste si uvědomili, proč tyto instituce zejí často prázdnotou: informace ve svazcích seřazených v poloprázdných regálech už jsou pro dnešní dobu zastaralé. Situace v univerzitních knihovnách je o trochu lepší, zdá se ale, že neplatí poměr čím lepší univerzita, tím lepší tištěné zdroje informací. Centrální knihovna proslulé Universitas Gadjah Mada v Yogyakartě, která podle žebříčku deníku The Times uveřejněného v roce 2006 patří mezi sto nejlepších humanitních univerzit na světě, je skladem pro zaprášené knihy vydané nejpozději v polovině minulého století. Z malé knihovny antropologie na stejné univerzitě jsem si naproti tomu ale pravidelně odnášela cenné úlovky v podobě okopírovaných knih o indonéské společnosti a kultuře.

Proč nechodí do univerzitní knihovny jsem se nedávno dozvěděla od svých spolužáků. Vadí jim, že vstup do knihovny je povolen jenom tehdy, máte-li na sobě košili nebo tričko s límečkem, uzavřené boty a dlouhé kalhoty – oblečení, ve kterém si většina z nich nelibuje. Podle letáku umístěného v knihovně je toto nařízení způsobem, jak naučit studenty disciplíně. Toto zaklínadlo je dědictvím autoritativního režimu, který po několik desetiletí různými kolektivními manifestacemi potlačoval v lidech veškerou touhu vybočit z řady. Studenti si také musí podle vyjádření anonymního letáku uvědomit, že knihovna není obchodní středisko, které funguje jako aréna pro soutěž v módním stylu. V tom případě by ale správci knihovny měli vymezit povolené oblečení konkrétněji, protože i košile s límečkem může mít přeci extravagantní podobu.

Moji spolužáci, z nichž většina už má rodiny a několikaleté pracovní zkušenosti v neziskových a vládních organizacích, považují předepsaný úbor za zbytečnou komplikaci a raději si tedy návštěvu knihovny odepřou. Jejich vzdor také pramení z toho, že nechápou, proč si kontakt s knihami vyžaduje formální oblečení. Především v zemi, kde je informovanost a povědomí lidí o okolním světě malé, by se měly hledat způsoby, jak návštěvu knihoven co nejvíce zpříjemnit. Pokud budou knihy považovány za něco posvátného a přístup k nich bude ztížen různými omezeními, není asi šance, že Indonésané své sousedy v Jihovýchodní Asii rychle doženou.