Díky zahrádce v zadní části našeho domu neustále poznáváme indonéskou faunu.Pravidelným i když nevítaným hostem v domě jsou ohromné pijavice, v noci nám nedávají spát Drákulovi bzučící příbuzní, zástupy mravenců se producírovaly po zdech, dokud je na jiné trasy nevyhnal zázračný prostředek z Koreji, na půdě se prohánějí myši, které se stávají občasnou kořistí zrzavě žíhaných koček (ty nám je pak v mrtvolném stavu nosí na práh na znamení přízně), s dlouhými pruhovanými domečky cestují v trávě šneci, na listy popínavých rostlin zlehka sedají motýli a v planktonu v květináčích s vodními rostlinami se schovávají červené rybky. Těm občas sluncem zahřátou vodu provzdušníme proudem z hadice. To pak vyplavou na povrch, vesele se natřásají a když je proud neodnese před okraj květináče volným pádem mezi rostlinky v zemi, kde pak často bohužel vydýchnou naposledy, mají větší chuť se rozmnožovat – během pár týdnů intenzivní péče, kdy jsme ještě byli z nových přírůstků v naší holodomácnosti natolik nadšení, že jsme je pyšně předváděli zaraženým návštěvám, se nám rybí rodinka rozrostla o patnáct mrňousů. Posledním obyvatelem (nebo spíš chvilkovým přistěhovalcem) zahrady je tato kobylka, která se jednoho rána pohodlně usadila na vodním bambusu.