Dva měsíce v Čechách utekly rychleji než voda v rozbouřené řece a já opět řešila otázku: Co s sebou? Tentokrát jsem chtěla jet do Indonésie, kde na mě čeká dům plný krabic knih, hadříků a různých více čí méně zbytečných věcí nastřádaných za více než rok jen s lehkým batůžkem. To bych ale nesměla mít pocit, že bez dárečků z daleké ciziny budu v Indonésii sociálním vyvržencem. V Indonésii je totiž naprosto běžné, že z jakékoliv cesty – ať už strávíte pár dní na jiném ostrově nebo v sousedním městě – přivezete svým blízkým dárečky, oleh-oleh. Naštěstí má skoro každý kout souostroví svou kulinářskou specialitu, což výběr dárečků z cest značně usnadňuje. Z Malangu na Východní Jávě tak vyjíždějí autobusy plné cestujících obtěžkaných balíčky čerstvých nebo sušených jablek (kripik apel), z návštěvy na ostrově Bali se vozí ovoce salak, jehož slupka nápadně připomíná hadí kůži a oblíbenou pochoutkou z Yogyakarty jsou bakpia, sladké koláčky plněné fazolemi mungo nebo čokoládou.

Stejně jako se v Karlových Varech prodávají dárkově zabalené lázeňské oplatky jsou i v indonéských městech specializované obchody, které jsou rájem pro každého, kdo potřebuje splnit svou společenskou povinnost a přivézt domů nějakou pozornost. Bez únavného běhání po obchodech a úporného přemýšlení, co by vaše blízké potěšilo zde na jednom místě seženete vše, co potřebujete. Obchody s kulinářskými suvenýry navíc najdete v těsné blízkosti, což je v naprostém souladu se zvykem indonéských prodejců a řemeslníků soustředit obchody se stejným typem zboží či služby na stejné místo. Jednu ulici tak lemují stánky výrobců klíčů, v další najdete obchody s elektronikou, o kousek dál pak desítky výloh nabízejí velký výběr látek. A pokud byste snad na malou pozornost zapomněli, není důvod zoufat si: podél silnic je mnoho krámků připravených vytáhnout vám trn z paty. Dálkové autobusy navíc vždy staví na jídlo v restauracích, jejichž součástí je i obchod s nabídkou lokálních lahůdek.

Jakmile se vrátíte domů (nebo případně ze své domoviny do Indonésie), buďte si jisti, že se vaši přátele, spolužáci a spolupracovníci budou ptát, zda jste jim přivezli oleh-oleh. A to i tehdy, odskočíte-li si mimo své bydliště na jeden den. Tato otázka ve mě pravidelně vyvolávala pocit viny, že jsem opět na něco důležitého zapomněla. Když se ale dárků z dalekých i blízkých cest vyžadovali i lidé, které jsem potkávala jen náhodně a rozhodně jsem je tedy nepovažovala za své blízké, uvědomila jsem si, že fráze Di mana oleh-olehnya? (Kde máš dárečky?) není pravděpodobně myšlena tak úplně doslova. Přestože i sami Indonésané někdy vysvětlují, že se jedná pouze o zdvořilostní větu, při cestách zpět do Indonésie víc než kdy jindy řeším, na koho nesmím s dárečkem zapomenout, abych se vyhnula vyčítavým otázkám. Předpokládám, že jsou většinou myšleny spíše v žertu, ale stejně mi to nikdy nedá a výběrem malých pozorností strávím víc času než by bylo zřejmě nutné. Nemalou zásluhu na tom mají také smsky, kterými se mi moji indonéští přátelé připomínají: „Jaké oleh-oleh mi přivezeš?“ či variace na stejné téma „Nezapomeň mi přivézt oleh-oleh“.

To, že nějaké dárečky s sebou povezu je vždy více než jasné (ostatně balím je s velkým potěšením do batohu i při cestě opačným směrem), už méně jsem si ale jistá tím, jakou podobu by tyto dárky měly mít. Zatímco našince většinou potěší něco typického (či rádoby typického), ručně vyrobeného či z přírodních materiálů, při obdarovávání obyvatel tropického souostroví tápu. Suvenýry prodávané v obchodech v centru Prahy mi nepřijdou jako to pravé ořechové. S ohledem na vybavení většiny indonéských domácností bych ale možná mohla příště polevit ve svém vkusu a pár magnetků s obrázkem Prahy nebo tričko s nápisem „Beer Sex Prague“ koupit. Možná bych tím ten gordický uzel konečně rozetnula.

Becherovka? Pivo? Podle zkušeností vím, že se najde mnoho těch, které tento dárek potěší víc než cokoliv jiného. V převážně muslimské Indonésii ale rozhodně nejsou tyto dva alkoholické nápoje univerzálním řešením. A ani praktickým uvědomíme-li si, že většina leteckých společností teď přísně hlídá maximální povolenou váhu zavazadel. Zkusila jsem štěstí v obchodech s ručně vyrobenými předměty. Mé srdce sice plesalo, ale zda by výrobky ze dřeva či slámy potěšily i Indonésany obklopující se většinou plastovým nábytkem mi nepřišlo rozhodně tak jednoznačné. Vzhledem k tomu, že svým blízkým přátelům jsem se snažila dárky vybírat tak, aby pokud možno odpovídaly jejich zájmům a přáním, u dárků pro spolužáky a známé jsem se nakonec řídila cenou a váhou. Nakonec volba padla na čokoládu a ovocné čaje: dobrá čokoláda je v Indonésii poměrně drahá a ovocné čaje se zatím prodávají jen v mezinárodních supermarketech ve větších městech. Mé obavy, zda se těmito dárky zavděčím však rozptýlila má kamarádka: „Hlavně že je to z Evropy!“ Už brzy budu mit možnost zjistit, zda je možné se tímto lakonickym komentářem řídít.