Přestože se reprezentanti tradiční moci snažili v 17. století rozšířit koncept kulturně a etnicky jednotné javánské identity, zachovaly se na Jávě až do dnešní doby oblasti, které se svým náboženstvím, jazykem, uměním a zvyky od tohoto konceptu založeném na dvorské kultuře měst Yogyakarta a Surakarta značně odlišují. Stále existuje „jiná Jáva daleko od kratonu“.

Touto „jinou Jávou“ je i oblast tenggerských hor, jejíž obyvatelé si jako jediní na Jávě (čti: na území obývaném především javánským etnikem) uchovali předislámskou náboženskou tradici i v moderní době. Tento článek přináší o Tenggerech, jak se těmto lidem říká, základní informace.

Kdo jsou Tenggerové?

Během dvou set let po rozpadu hinduisticko-buddhistického království Majapahit v 15. až 16. století byli Tenggerové natolik politicky a kulturně izolováni od svých sousedů, že se v jejich kultuře, náboženství, sociálním uspořádání a jazyku vyvinuly rysy, které často vedly k názoru, že se jedná o samostatnou etnickou skupinu. Tento mylný závěr ale vyvracejí i samotní Tenggerové, kteří se vždy identifikovali hlavně jako wong Jawa (Javánci). Označení wong Tengger (Tenggerové) používají pouze tehdy, mluví-li o sobě jako o příslušnících komunity se společnou náboženskou tradicí.

Právě náboženská tradice je tak jediným prvkem, který Tenggery sjednocuje a poskytuje jim specifickou identitu odlišnou od identity především muslimského obyvatelstva nížiny. Na jiných úrovních totiž neexistují mezi Tenggery žádné vazby, ať už se jedná o vazby sociální, ekonomické či administrativní. Komunikace mezi jednotlivými tenggerskými vesnicemi je také ztížena tím, že je nespojuje žádná silnice – cesty vedou pouze vertikálně, tj. z vesnic v javánské nížině do sídel v horách. V roce 2003 se nicméně plánovala stavba silnice z vesnice Ngadas v jižním Tenggeru do vesnice Cemerolawang v severní části hor. Projekt na zlepšení dopravní obslužnosti je však spíše motivován snahou podpořit turistický ruch v oblasti (tedy ekonomickými zájmy) než zájmem o zlepšení komunikace mezi tenggerskými vesnicemi.

Tenggerové vysvětlují svůj původ legendou, v níž se praví, že se dcera krále Brawijayi jménem Roro Anteng provdala za příslušníka kasty bráhmanů Joka Segera. Když se na Jávě začal ve 13. století sířit islám, vyznavači hinduismu z vyšších kast hledali azyl na ostrově Bali, příslušníky nižších kast odvedli Joko Segar a Roro Anteng do oblasti kolem hory Bromo. Spojením jmen manželského páru pak prý vzniklo slovo Tengger, kterým se tito lidé začali označovat.

Geografické údaje

Tenggerové žijí ve více než dvaceti vesnicích v nadmořské výšce 1400 až 2400 m n.m. v rozlehlém pohoří Tengger v západní části tzv. Oosthoek, hornaté části východní Jávy rozkládající se na východ od osy měst Malang a Surabaya až k Balijskému průlivu. Toto pohoří, které zabírá plochu asi 600 km², leží čtyřicet kilometrů na východ od miliónového města Malang, padesát kilometrů na jih od přístavních měst Pasuruan a Probolinggo a sto čtyřicet kilometrů na jihovýchod od města Surabaya, hlavního města provincie Východní Jáva a druhého největšího města celého souostroví. Administrativně spadají tenggerské vesnice do čtyř správních oblastí (kabupaten), tj. Probolinggo, Pasuruan, Malang a Lumajang.

Pro každodenní život Tenggerů a především pro jejich zemědělské aktivity má velký význam skutečnost, že pohoří Tengger je součástí rozlehlého národního parku Bromo-Tengger-Semeru, který byl vyhlášen chráněným územím v roce 1982. Na jižní straně dominuje tenggerskému masívu nejvyšší hora Jávy, aktivní sopka Semeru (3676 m n.m.), kterou považují indonéští hinduisté za posvátnou.

Nejnavštěvovanější turistickou destinací nejenom tohoto pohoří, ale také celé provincie Východní Jáva je rozlehlý vulkanický kráter ve střední části masívu, z jehož písčitého dna zvaného v javánštině segera wedi (písečné moře) se tyčí pět vrcholků: Bromo (2392 m n.m.), Batok (2470 m n.m.), Kursi (2581 m n.m.), Watangan (2601 m n.m.) a Widodaren (2650 m n.m.). Z těchto asi 400 metrů vysokých hor je nejimpozantnější vulkán Bromo (2329 m n.m.), na jehož stěnách na rozdíl od sousední hory Batok neroste žádná vegetace. Bromo připomíná svou sílu jednou za zhruba třicet let.

 

Klimatické podmínky

Vzhledem ke své horské poloze je tenggerská oblast poměrně chladná, především v porovnání s javánskou nížinou. Průměrné roční teploty se pohybují od 3°C do 22°C, přičemž nejchladnější je měsíc srpen. V období dešťů, tj. od listopadu do března, se zde často vyskytují husté mlhy, které jsou společně s nadmořskou výškou faktory podílejícími se na vysoké vlhkosti vzduchu. Za rok napadá v regionu průměrně 2500 mm srážek. Během období sucha se mlhy objevují až v podvečerních hodinách, ale v průběhu dne fouká ostrý studený vítr. V tomto období jsou také velmi časté rozsáhlé požáry zapříčiněné klimatickými podmínkami.

Obyvatelé

Podle údajů z konce 70. let minulého století žilo v oblasti asi 40 000 lidí, kteří se identifikovali jako Tenggerové. Přestože počet obyvatel Indonésie neustále stoupá, pro Tenggery tento trend neplatí. Jedním z důvodů je také to, že přirozený populační přírůstek je v oblasti tradičně nízký: na rozdíl od svých sousedů v nížině má tenggerská rodina obvykle pouze jedno nebo dvě děti. Na nízkém přírůstku obyvatelstva v oblasti se podílí několik vzájemně provázaných faktorů souvisejících s polohou vesnic na území národního parku a s tím pramenících omezení týkajících se využití zemědělské půdy: v zájmu zachování této přírodní oblasti mohou Tenggerové, kteří jsou životně závislí na zemědělství, obdělávat jen přesně vymezená území. Jakékoliv rozšiřování zemědělské plochy či jiné zásahy do zdejšího ekosystému jsou bez povolení správy národního parku zakázány. Není divu, že v oblasti panuje zákaz pronajímat půdu cizincům, resp. lidem, kteří tu trvale nežijí.

Sociální stratifikace

Přestože se Tenggerové hlásí k odkazu hinduisticko-buddhistického království Majapahit a v dnešní době se identifikují jako hinduisté, kteří mají velmi blízko k hinduismu na Bali, neexistovaly v Tenggeru nikdy žádné kasty ani náboženské společnosti. Tenggerská společnost se v porovnání s javánskou vyznačuje mnohem menší sociální stratifikací a tenggerská vesnice je tak považována za sdružení nezávislých a rovnoprávných domácností. Všichni obyvatelé vesnice jsou si rovni, neboť mají stejný původ, který se odvozuje od zakladatelů vesnice, resp. zakladatelů celé tenggerské komunity. Jelikož imigranti jsou také považování za potomky těchto legendárních osob, i oni jsou rovnoprávnými členy komunity. Tento aspekt tenggerského sociálního uspořádání je patrný v mnoha sférách lokálního života od použití jazyka až po průběh námluv a svatebních obřadů.

Jazyk

V rámci tenggerské komunity používají Tenggerové lokální dialekt, který se označuje jako bahasa Jawa Tengger. Od standardní javánštiny se tento dialekt liší, rozdíly nejsou ale natolik radikální, aby znemožnily porozumění mezi oběma skupinami.

V tenggerském dialektu javánštiny se například koncová samohláska a vyslovuje jako a, zatímco v javánštině se v tomto případě čte jako o, např. slovo pira (kolik) se v tenggerském dialektu javánštiny vyslovuje jako pira, v javánštině piro. Indonéský sufix -kan má protějšek v tenggerském -en a javánském -ne, např. indonéské membawakan (přinést někomu něco) má v tenggerské javánštině podobu nggawaken, v javánštině nggawakne. V tenggerské javánštině jsou patrné i některé anachronismy, např. tenggerská zájmena sira (ty) čirika (vy) se používala ve staré javánštině.

Přestože míra deviace tenggerského dialektu od standardní javánštiny není velká a Javánci nemají problém tenggerským mluvčím porozumět, mají tyto lingvistické rozdíly značný sociální dopad, uvědomíme-li si, jak významnou úlohu hraje jazyk v sociální interakci Javánců. Javánci považují tenggerský dialekt přinejmenším za lidový, v horším případě za necivilizovaný. Tento postoj je zapříčiněn především dalším charakteristickým rysem tenggerského dialektu, jmenovitě omezeným používáním zdvořilostních úrovní javánštiny, z nichž nejčastější jsou ngoko, krama a krama inggil. Javánci považují správné používání zdvořilostních úrovní za známku dobrého vychování a slušnosti. Zdvořilostní úrovně nejsou ale pouze záležitostí etiky, nýbrž také celého systému sociální interakce, který je založen na jasně definované hierarchii: mluvčí používá zdvořilostní úrovně v závislosti na svém společenském postavení, věku a vztahu k druhému mluvčímu. Pokud tedy mluví Javánec s osobou starší či jemu nadřízenou, musí se vyjadřovat s patřičnou úctou a používat zdvořilostní úroveň krama.

V Tenggeru používání zdvořilostní úrovně javánštiny krama nezdomácnělo především kvůli politické a kulturní historie východní Jávy, resp. její politické a kulturní nezávislosti na středojavánském dvoře v 17. a 18. století, kdy se ustálilo a šířilo hierarchické rozdělení jazyka. V sociálním styku s ostatními členy komunity používali Tenggerové pouze nižší úroveň javánštiny, tj. ngoko. Při oslovení starších lidí či místního kněze pak svůj respekt vyjádřili užitím honorifik. I když v dnešní době přicházejí Tenggerové vlivem turismu, obchodu a školství do častějšího styku se standardní javánštinou či indonéštinou, na lokální úrovni nadále používají tenggerský dialekt javánštiny.

Zajímavým důkazem změn, které se v posledních třiceti letech odehrály v tenggerské společnosti a jejichž společným jmenovatelem je hledání vlastní identity v převážně muslimské společnosti je užití tenggerského dialektu vně horských komunit. Tenggerové přiznávají, že se dříve styděli mluvit svým dialektem, pokud byl na doslech Javánec z nížiny. Jedou-li ale nyní prodávat své zemědělské produkty na trh v javánské nížině, nerozpakují se mezi sebou mluvit tenggerským způsobem.

Náležitý respekt musí Javánec prokazovat i ostatním rodinným příslušníkům. Na Jávě proto není zvykem oslovovat ostatní jejich jmény. Javánec musí při kontaktu s ostatními používat výrazů, které jasně označují jeho vztah k dané osobě, resp. vztah dané osoby k mluvčímu. Chce-li tedy Javánec oslovit svou starší sestru nebo bratra či kamaráda, musí použít výrazkakak (starší sestra/bratr) či mas (pro muže) nebo mbak (pro ženu). V Tenggeru je naproti tomu zvykem oslovovat rodinné příslušníky a blízké přátele vlastními jmény, což by bylo v ostatních částech Jávy považováno přinejmenším za nevhodné.

Oděv

Přestože jsou Tenggerové v záležitostech odívání ovlivněni svými javánskými sousedy a do jisté míry se přizpůsobují současným trendům (není proto neobvyklé vidět tenggerského muže oblečeného do džín a trička s anglickým nápisem), je to právě oděv, resp. jedna jeho část, který odlišuje Tenggery od ostatních Javánců. Touto součástí tenggerského oděvu jesarung, barevný obdélníkový pruh látky, který Tenggerové nosí každý den přehozený přes ramena nebo omotaný kolem těla.

 

Právě způsob a frekvence nošení sarungu odlišuje Tenggery od Javánců v nížině, z nichž mnozí nosí tuto část oděvu jen při určitých příležitostech (např. páteční modlitba v mešitě, svatba, tradiční rituál) nebo na určitých místech (např. uvnitř svého obydlí). Sarung není ale jenom praktický doplněk, který svého nositele chrání před drsnými klimatickými podmínkami hor, ale také znak tenggerské identity. Stejně jako bylo dříve používání tenggerského dialektu omezené jen na vlastní tenggerskou komunitu, i sarung nosili Tenggerové ještě v nedávné minulosti jen na území tenggerských vesnic, zatímco v současnosti ho nesundávají ani při cestách do javánských vesnic a měst.

Zdroje obživy

Většina obyvatel tenggerského masívu se živí obděláváním půdy, která je v této vulkanické oblasti velmi úrodná. V okolí vesnic se rozkládají dlouhá strmá políčka se sklonem více než 40°, která Tenggerové kvůli jejich těžké přístupnosti neobdělávají žádnými moderními zemědělskými přístroji, nýbrž tradičními nástroji jako jsou srp a motyka cangkul. Pouze v období sklizně využívají moderních pomocníků a dopravují plodiny ze vzdálených políček do vesnice na motorkách. K pokusu o modernizaci došlo v 70. letech minulého století, kdy se v rámci vládního programu revolusi hijau (zelená revoluce) začalo využívat chemických postřiků na zvýšení výnosnosti a zavedlo se pěstování nových odrůd zeleniny. Tyto změny měly ale velký dopad na ekosystém tenggerských hor, neboť intenzivní využívání svrchních vrstev půdy vedlo k častým erozím a sesuvům, které jsou běžné i v dnešní době.

Práce na polích určuje životní tempo obyvatel, kteří se budí každý den brzy ráno, aby se po vydatné snídani sestávající většinou z rýže a zeleniny zapíjené sladkou kávou či čajem vydali na pole, kde stráví většinu den. Během dne tak ve vesnicích zůstávají jen starší lidé, majitelé krámků a hotelů a občas i mladé matky.

V dřívějších dobách pěstovali Tenggerové kukuřici, která byla i jejich hlavní potravou. S příchodem evropských kolonizátorů do oblasti se rozšířilo pěstování zeleniny a v nižších oblastech také kávovníku. V současné době pěstují Tenggerové hlavně zeleninu, např. zelí, brambory, mrkev, pór, rajčata, květák aj., které prodávají na trzích v javánských městech.

Pro svou potřebu chovají Tenggerové také dobytek, především skot a prasata. Chlévy pro hospodářská zvířata jsou umístěny vždy mimo obytnou část vesnice. Důvodem takového opatření je mimo jiné snaha respektovat místní muslimy, jimž jejich víra nedovoluje konzumaci vepřového masa.

S rozvojem turistického průmyslu někteří obyvatelé tenggerských vesnic opustili tradiční způsob obživy a pracují v sektoru služeb. Hlavně ve vesnicích v těsné blízkosti kráteru Bromo se Tenggerové živí výrobou a prodejem suvenýrů, provozem restauračních a ubytovacích zařízení a dopravní obsluhou.