„Bancaan, bancaan!“ ozývalo se hustě obydlenou čtvrtí uprostřed města volání. Jako by za omšelými zdmi domů čekaly jen na tuto pobídku, téměř ve stejný okamžik vběhly do úzkých uliček mezi domy desítky dětí. Každé z nich svíralo v ruce prázdnou misku. Prostranství před jedním z domů rázem ožilo nadšeným veselím malých obyvatel, kteří se rozestavěli bok po boku kolem obrovského hrnce plného kaše.

„Nejdříve se pomodlíme,“ zavelela žena a započala modlitbu za malého Alexe, který si hrál na zápraží domu a ve svém věku ještě asi nemohl chápat význam dnešního rituálu pro své dobré bytí a zdraví. Na závěr krátké modlitby děti sborově poděkovaly a pak už jedno přes druhé natahovaly ruce s miskami, aby do nich dostaly příděl kaše z obilné mouky a ubi ochucené palmovým cukrem a pandanovým listem. S výslužkou, ke které Alexova babička ještě přidala tři druhy laskomin zakoupených v obchodě, se odebraly děti zpátky do svých domovů.

Bancaan se pořádá na počest dítěte v den jeho narození podle javánského kalendáře. Alex se narodil v javánský den Legi, který se shodoval s úterkem podle indonéského kalendáře, indonésky Selasa. Kdykoliv tedy nastane kombinace těchto dvou dnů, může rodina rituál uspořádat. Kromě toho ho lze ale také vykonat tehdy, pokud je dítě často nemocné nebo když ho okolnosti přimějí ke změně jména – což může být právě spojeno se snahou odehnat od něj nemoci.

Alexova babička pochvalovala kuchařku, že připravila kaší dostatečně sladkou – plně v souladu s významem javánského slova legi.

„Nemusíme to být ale jen kaše, vařily jsme při této příležitosti různá jídla, třeba nasi kuning,“ vysvětlovala Alexova babička. Nasi kuning je slavnostní menu sestávající z rýže obarvené kořením na žluto a podávané s různými přílohami jako je smažené kuře, zelenina a sojová pochoutka tempe. 

Ve svých dvou letech žije Alex se svými prarodiči v Yogyakartě, zatímco jeho rodiče vydělávají peníze v Jakartě. Dětí s podobným osudem žije v blízkém okolí několik – život v hlavním městě není jednoduchý, lidé zde pracují od rána do večera a na cestě za zaměstnáním tráví v dopravních zácpách i několik hodin denně. Z domova tedy vyrážejí časně ráno a zpátky se vracejí v pozdních večerních hodinách. Na služku či opatrovnici nemá mnoho z nich dostatek peněz nebo se jako Alexova rodina bojí, že by vychovatelka svěřené dítě unesla. Nechávají proto své děti na výchovu prarodičům.

Alex sice ví, kdo je jeho maminka, přesto ale na svou babičku občas zavolá „mami“. S rodiči se setkává pouze o svých narozeninách nebo u příležitostí velkých svátků jako je konec postního měsíce nebo den obětí Idul Adha. Svou nepřítomnost se mu kromě každodenních telefonátů snaží rodiče vynahradit také právě tím, že babičce posílají peníze na uspořádání bancaan, aby udělali Alexovi radost. Při každé takové příležitosti se za Alexovo blahobytí pomodlí až sto dětí a jejich rodičů. Není divu, že klučina se má čile k světu.

Zpráva o sladké pochoutce zdarma se roznesla čtvrtí rychlostí blesku a přestože hrnec vypadal jako bezedný, na několik zájemců se nedostalo. Na tvářích některých z nich se zablesklo zklamání – ve čtvrti bydlí dost lidí, kteří mají hluboko do kapsy, dříve měla dokonce čtvrť pověst jako hnízdo lupičů, zlodějů, opilců a násilníků. To už je prý ale teď minulost.

.