Kolem domu se zářivě zelenými dveřmi a okenními rámy nedaleko mého bývalého bydliště jsem během svého hledání prošla několikrát. Poprvé jsem si velké cedule s nápisemDikontrakkan (K pronájmu) všimla, když jsem si šla prohlédnout jeden ze sousedních domů inzerovaných v novinách. Cenou i velikostí by odpovídal přesně tomu, co jsem hledala, sympatický byl i malý dvorek před domem. Majitelovu nabídku, že mi dům ukáže i zevnitř, jsem však ve slušnosti odmítla, jakmile jsem si všimla, že okna všech tří pokojů jsou od zdi vedlejšího domu oddělena jen úzkou uličkou. Hledala jsem dům světlý a vzdušný, a tak jsem nechtěla ztrácet svůj čas prohlídkou domu, který do této kategorie zjevně nespadal. Podruhé mě na něj upozornila žena, která se mi snažila pronajmout svůj původně sice pěkný, nyní však loňským zemětřesením dost poničený dům ve stejné ulici. Aniž bych ji o to žádala, zavolala majitelovi a mně pak nezbývalo než znovu vysvětlovat, že o prohlídku jeho interiéru zájem stále nemám.

Když jsme s mou korejskou kamarádkou So Hyun přemýšlely, ve kterém z více či méně vyhovujících domů zakotvíme a ukončíme tak dlouhé vyčerpávající hledání, můj přítel si na dům v jižní části Yogyakarty znovu vzpomněl. Rozhodly jsme se dát mu šanci a byly jsme příjemně překvapeny: čekal na nás dům se třemi pokoji, které jsou sice poměrně tmavé a malé, ale do společenského prostoru rozděleného do dvou částí dopadá celý den spousta světla. Nejvíc nás ale potěšil malý dvorek v zadní části domu, kde jsme se hned obě viděly u snídaně s dobrým šálkem čaje a výhledem na bující zeleň. K tomu je však ještě daleko, protože bývalý nájemníci zahradu dost zanedbávali. Našly jsme ji posetou prapodivnou sbírkou rozbitých cihel, nedobře spálených odpadků, mušlí a zbytků různých domácích potřeb.

Měly jsme takovou radost, že se nám konečně podařilo najít nový domov, že jsme s postarší majitelkou o ceně ani příliš nesmlouvaly. Z 5,5 milionů rupií slevila pouze o půl miliónu. Pak nás ale překvapila, když si řekla o dalších 250 tisíc rupií jako odměnu pro aktivní sousedku, která ji před pár týdny volala a považovala se díky tomu za motor celé transakce. Majitelka sice celou situaci velmi dobře chápala, ale stejně dobře věděla, že bez malé úlitby dobré vztahy s okolím nezachová. S myšlením zastřeným blízkou vidinou útulného bydlení jsme souhlasily a hned odpoledne podepsaly smlouvu o pronájmu.

V následujících dnech prováděl majitel se svým synem různé úpravy a opravy, které jsme si vyžádaly či které nám sami nabídli. Kromě výměny rozbité pumpy na vodu za novou a několika střešních tašek za skleněné tabulky, které měly do domu pouštěl více slunečních paprsků, jsme si s větším úsilím vymohly i opravu rozbitého okna. Majitel nejdříve namítal, že stačí rozbitou tabulku jen přelepit dalším plátem skla, my jsme ale trvaly na svém. Bručel, že výměna je složitá a bude ho stát moc peněz, pak ho ale osvítil duch brouka Pytlíka a přišel s nápadem, že rozbité okno v přední části domu vymění za okno v zadní části, kde vada na jeho kráse i funkci nebude tolik na očích. Nechaly jsme mu volný prostor, ale už po chvíli nám bylo jasné, že rám a okno nejsou proporcionálně stejné. On však zřejmě doufal v zázrak a neúnavně se snažil najít řešení. Pokud jsem to pochopila správně, uvažoval dokonce i o tom, že zavolá stolaře, aby posunul sloupek dělící okna. Zřejmě si potom ale uvědomil, že i stolařovi se musí zaplatit, a tak raději vrátil okna na jejich původní místa a druhý den tabulku sám s pomocí své ženy zručně vyměnil.

V souladu s místními zvyklostmi jsme ještě žádaly o vymalování špinavých stěn, majitelka ale odmítla s tím, že dům viděl novou barvu před rokem. Vzhledem k stavu malby to sice nebyl žádný argument, ale smířily jsme se s ním celkem s lehkým srdcem a o nový nátěr poprosily naše kamarády.