Těsně před vjezdem na autobusové nádraží nám šlachovitý muž středního věku, který se představil jako Amar, začal před očima mávat jakousi mapkou a nabízet nám pomoc při hledání ubytování i své služby průvodce po pralese. Měly jsme sice plán složit hlavy v již ověřeném hotýlku u horního toku řeky, ten prý ale smetla velká povodeň, která v roce 2003 téměř vymazala vesnici z povrchu zemského a vyžádala se více než dvě stě obětí. Malebná vesnička rozložená podél řeky, kde o hotely ani zábavu nebyla nouze se změnila takřka k nepoznání, takže jsme za tip na levný penzion Bukit Lawang Indah na druhé straně řeky byly vděčné. Ani tak mi však nebyla naše nová známost příliš sympatická. Ubytovaly jsme se v prostorném pokoji s koupelnou a děravou moskytiérou. Prošedivělý majitel penzionu seděl celé dny v přilehlé restauraci a netečně pozoroval dění kolem sebe, zatímco jeho od pohledu rázná manželka se starala o zdárný chod celého podniku.

Na večerní setkání, kde jsme se měly domluvit na podmínkách treku, přišel Amar se svým kolegou Sinarem na Indonésana netypicky na minutu přesně, na což nezapomněl několikrát okázale poukázat. Bylo zřejmé, že nás chce přesvědčit o své profesionalitě a zkušenostech s prací s bule (bílými cizinci). Na stole záhy ležel sešit plný dlouhých dojemných vyznání a dobrozdání snad ve všech světových jazycích včetně naší mateřštiny. Příspěvky se nesly ve stejném duchu jako by před pisatelem stála stejná múza (pravděpodobně s mačetou v ruce).

Kladly jsme Amarovi spoustu dotazů ve snaze zjistit, zda své práci a přírodě v pralese opravdu rozumí. Zdůraznily jsme mu, že nechceme, aby orangutany lákal na jídlo jen kvůli tomu, abychom z výletu odešly se suvenýry v podobě fotek lidoopů s banánem. Orangutani, kteří byli po několika měsících v karanténní stanici vypuštěny do volné přírody v blízkosti vesnice se totiž musí naučit obstarávat si potravu co nejvíce sami, aby mohli žít zcela samostatně hluboko v pralese. To, že je průvodci krmí, pak značně stěžuje proces jejich návratu do volné přírody.