Na jízdní řády nejde v indonéské veřejné dopravě příliš spoléhat: autobusy ekonomické třídy vyjíždějí tehdy, když se autobus dostatečně zaplní a vlaky a letadla mají běžně i několikahodinové zpoždění. Stejně jako všude jinde i tady platí jam karet, čas, který se natahuje jako guma. Jednou z mála výjimek je cestování s tzv.travel. Jedná se o mikrobus pro osm pasažérů, který cestující vyzvedne na předem určeném místě (obvykle doma) a doveze až do jejich cíle. Tuto službu oceníte především tehdy, jedete-li na neznámé místo a nechce se vám ve městě při jeho hledání bloudit, přijedete-li do svého cíle v noci, kdy už většinou veřejná doprava nejezdí nebo pokud s sebou vezete těžší zavazadla. Za pohodlnou jízdu bez přestupování sice zaplatíte vyšší cenu než za jízdenku do autobusu, v porovnání s vlakem vyjde však travel mnohdy levněji.

Mikrobus vyjíždí z města v určité hodiny, většinou večer či ráno. Nejdříve ale musí objet město, aby vyzvedl všechny cestující, což může trvat i více než hodinu. Často se také stává, že vás vyzvedne na místě určení mnohem dříve, než bylo domluveno. V jednom případě dokonce přijel travel s dvouhodinovým předstihem a zastihl tak cestujícího ještě v polospánku a na cestu zcela nepřipraveného. Přestože chyba není evidentně na straně cestujícího, reaguje někdy řidič na oprávněné námitky podrážděně a vaší snaze sbalit si zavazadla v rekordním čase se nedostane ani tichého uznání.

Občas jsem při cestách travelem měla pocit, že se řidiči rekrutují z řad sebevražedných zoufalců. Na hrbolatých indonéských silnicích si to svištěli vysokou rychlostí (divím se, že mě ještě nikdy nikdo nepožádal o příplatek za intenzivní masáž mých kostí), ze které neslevili ani tehdy, když jsme projížděli úsekem nechvalně známým jako místo častých smrtelných nehod. Předjížděli ve chvíli, kdy se proti nám v protisměru řítilo auto, na což nereagovali pohotovým zařazením se do vlastního pruhu, jak by bylo záhodno, ale zběsilým výhružným (či obranným?) troubením. Jednou řidič při plnění svého úkolu upadal do spánku, čehož jsme si všimly ve chvíli, kdy se prudkým stočením volantu na poslední chvíli vyhnul velkému červenému autu zaparkovanému na kraji silnice. Protože před námi byla ještě dlouhá a z dopravního hlediska náročná cesta, snažily jsme se řidiče přemluvit, aby zastavil a napil se kávy nebo alespoň přijal nabízený bonbón, který by ho snad mohl udržet v bdělosti. Na naše dobře míněné rady však chlapík reagoval jen nevrlým zabručením a nám nezbylo než si na předních sedačkách udržet naději, že šílenou jízdu přežijeme. Když jsem se později jiného řidiče ptala na jeho pracovní dobu, pochopila jsem, že být unavený k této práci nevyhnutelně patří. Po osmi hodinách jízdy z Malangu musel téměř okamžitě po příjezdu do Yogyakarty vyzvednout další cestující a ještě té noci se s nimi vrátit zpět do Malangu.

Nenechte se ale výše popsanými zkušenosti od cestování travelem odradit: podobné zážitky mám i z indonéských autobusů a přestože jsem si byla už několikrát téměř jistá, že se blíží moje poslední vydechnutí na této planetě, nakonec se naštěstí řidič vždy projevil jako člověk schopný zvládnout kritickou situaci. Indonéská doprava se řídí spíše intuicí než pravidly, což může být pro našince zvyklého na stovky zákazů a příkazů dost šokující zjištění. Na rozdíl od ostatních dopravních prostředků máte ale při cestování travelem dost vysokou pravděpodobnost, že budete v cíli cesty včas.

Trefný a zábavný článek o cestování na motocyklu v Indonésii od mého kamaráda Pavla Sýkory najdete na adrese http://www.tenggara.net/view.php?cisloclanku=2006051701.