Oslavy svátku Waisak vrcholí za úplňku, který tento rok připadl na první červnový den. Nejčastěji fotografovaný moment se ale odehrál již předchozí večer, kdy buddhisté rozžhnuli na kamenných terasách velkolepé kamenné stúpy stovky svíček.

V ranních hodinách se kolem chrámu Mendut shromáždili buddhisté, aby se ve stínu pod zastřešenými železnými konstrukcemi před zraky stovek zvědavých návštěvníků věnovali celé dopoledne modlitbám. Rituál byl završen pestrobarevným průvodem mnichů v oranžových hábitech, tanečníků v maskách a alegorických vozů. Pomalým tempem směřovalo procesí přes malý chrám Pawon zasvěcený buddhistickému bohu bohatství Kuverovi na Borobudur, kde se během odpoledne konaly na volném prostranství taneční a jiná představení. Po západu slunce se buddhisté opět sešly ke společným modlitbám, kterým byl přítomen také indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono.

Přestože jsem si nechtěla nechat oslavy ujít, podařilo se mi zmeškat snad všechny důležité okamžiky hlavního pátečního dne. Jediná informace o programu, na které se všichni shodovali byla, že průvod vyrazí na Borobudur v jednu hodinu odpoledne. Zvyklí na kaučukovníkový efekt indonéského času, tzv. jam karet, kdy nic nezačíná včas jsme po výborném domácím obědě dorazili k chrámu Mendut s asi půlhodinovým zpožděním. Indonéští buddhisté si zřejmě zakládají na dochvilnosti, protože jsme měli možnost zahlédnout jen poslední skupinu silně nalíčených tanečníků a dva alegorické vozy, které průvod uzavíraly. Na prostranství kolem chrámu už se odehrávaly pouze čistě světské aktivity – prodej barevných papírových dráčků, cukrové vaty, slunečních brýlí a kovových přívěsků s na místě vyrytým jménem majitele. Ale nevzdali jsme se a snažili se na motorce dostat na Borobudur rychleji než pěšky se přepravující průvod. Silnice se však v tu chvíli zaplnila motorkami, auty a koňskými povozydokar, které svoji rychlost musely přizpůsobit vepředu se pohybující lidské mase. Při pokusu o přejezd úzkého mostu, kde vozidla s řvoucím motorem a výfukem kouřícím do vzduchu smradlavé zplodiny zaplnila celou šíři vozovky jsme našeho motorového koně obrátili a zkusili naslepo alternativní cestu. Za odvahu vydat se do neznáma jsme byli odměněni spanilou jízdou po téměř prázdném asfaltu až do našeho cíle.

Po zastávce ve warungu s vynikající kuřecí polévkou soto a úspěšném odolávání svodům místních prodavaček suvenýrů s Martinovou strategií „Jsem lakomec, nic vám nedám“, jsme se přemístili na prostranství přímo před Borobudurem, kde v tu chvíli probíhalo tradičního představení kuda lumping (javánskyjatilan). Silně nalíčení tanečníci napodobují svými pohyby jízdu na koni, který je v tomto případě vyrobený z bambusu. Hypnotizující rytmus hudby uvede většinou některého z tanečníků do transu, ve kterém se často začne chovat jako opravdový kůň – hází hlavou, žere připravené ovoce, jehož nerozžvýkané kousky vyplivuje na zem, řehtá a odkopává zem pod svýma nohama. Když upadne tanečník do transu, často se stává, že upadne i fyzicky a jeho tělo křečovitě ztuhne. V tu chvíli k němu přiběhne tukang timbul (označení pro tohoto člověka se liší oblast od oblasti), který ho křeče zbaví: buď mu profoukne obě uši, pošeptá mu určité mantry nebo ho zatahá prudce za vlasy – způsoby se různí. V transu pak tanečníci provádějí pro Evropana těžko uvěřitelné věci: požírají živá kuřata, polykají sklo a koupají svou kůži v plamenech louče. Pokud nedostane tanečník, co si žádá nebo nelíbí-li se mu doprovodná hudba, může se začít chovat agresivně a být pro ostatní nebezpečný.

Před setměním jsme se přesunuli na žlutým kobercem pokrytou travnatou plochu, nad níž se v dálce čnil majestátně Borobudur. Před našimi zraky se objevil ohromný zlatý Buddha sedící na trůnu, po jehož stranách stály sochy dvou údajně čínských bohů. Vzduch byl nasáklý omamující vůní květin z obětin a kouřem vonných tyčinek používaných při modlitbách, na koberci posedávali či postávali skupinky věřících či návštěvníků, kteří blýskali svými fotoaparáty či mobilními telefony ve snaze ulovit co nejlepší snímek celé té okázalé barevnosti kolem. Jeden z těch fotoaparátů patřil Ebovi, mému kamarádovi z Malangu, kterého jsem naposledy potkala někdy v roce 2001, když jsem byla v Indonésii poprvé. Ještě v dobách mého studia odjel pracovat do Jakarty jako učitel angličtiny na renomované škole a naše kontakty se tak na několik let úplně přerušili. Před vánoci minulý rok jsem se zastavila v jeho domě v Jakartě, ale měla jsem smůlu: stejně jako většina Indonésanů využil několikadenních svátků k návratů na rodnou Sumbawu.

Seděli jsme na koberci a krátili si čekání na hlavní program večera rozebíráním našich zkušeností za téměř rok pobytu v Indonésii. Až kolem sedmé hodiny nás někdo upozornil, že veškeré dění probíhá ve stanu v jiné části parku. V té době se už ale začaly poměrně hlasitě ozývat naše žaludky, a tak jsme se rozhodli projev prezidenta, další společné modlitby a divadelní představení umělců ze zemí ASEAN oželet. Dostat se z areálu Borobuduru ale nebylo vůbec jednoduché: cestu ven lemovaly siluety policistů čekající, až kolem z hotelu projde prezident se svým doprovodem. V roli naivních cizinců jsme se pokusili v mezeře mezi dvěma policisty neúspěšně proniknout na druhou stranu cesty. Nezbylo než trpělivě čekat na chvíli, kdy se asi tak dvacet metrů od nás v takřka naprostém tichu vynořila robustní postava prezidenta v batikové košili, po jejímž boku elegantně kráčela první dáma v modrém. V hlavním stanu pak prezident pronesl projev o tom, jak by se život Buddhy měl stát inspirací pro všechny obyvatele souostroví. To už jsem si ale přečetla druhý den v novinách. Uspokojení základních potřeb bylo v tu chvíli žel důležitější.