Z odpolední hodiny tance jsem se vracela domů autobusem. Linka číslo 2, která míjí všechna hlavní turistická místa ve městě a je proto nechvalně známá jako rajón kapsářů, byla téměř prázdná, jen v přední části sedělo několik pasažérů. Unaveně jsem padla na zadní sedadla a zabořila oči do knihy, aniž bych vnímala obsah natištěných písmen.

„Plesk,“ přistála mi na stehně prudce čísi ruka.

Udiveně jsem se podívala na drobnou dívku, jejíž oči se na mě smály jakoby jsme byly staré známé. Rychle jsem tápala v paměti, ale tvář jsem nebyla schopná přiřadit k žádnému jménu ani události. Vzpomenout si na dívku bylo o to těžší, že měla na hlavě šátek muslimských žen jilbab, ve kterém jsou pro mě Indonésanky takřka k nerozeznání. Aniž by přestala držet mou nohu, sedla si vedle mě a rozjařeným tónem se mě zeptala na cíl mé cesty. Stále jsem tápala ve vodách neznámých, a tak jsem odpovídala jen velmi neurčitě hlasem nechávajícím dveře otevřené všem možnostem. Když ale další otázkou zapátrala po mém jménu, pochopila jsem, že my dvě jsme se nikdy předtím neviděly. Po čtvrté otázce z autobusu vystoupila s tím, že by se se mnou ráda ještě někdy setkala. Její přání jsem samozřejmě nesdílela.

O nezvyklém způsobu seznámení jsem pak o chvíli později vyprávěla s pocitem, že o některých událostech se mluví jenom kvůli nedostatku zajímavějších témat. Bez velké pozornosti svého posluchače jsem obšírně rozebrala své taneční pokroky, únavu i čekání na autobus v odpoledním horku. Když jsem se dostala k bodu, kdy došlo k fyzickému kontaktu mezi mým stehnem a rukou dívčiny, výraz v jeho tváři se změnil a na mě se pozorně upřely dvě hnědé oči. Se znatelně viditelným napětím očekával, jak se můj příběh bude vyvíjet a já zalitovala, že dramatická situace začala a skončila jedním nečekaným plácnutím. Svaly v obličeji se mu opět uvolnily, jakmile jsem nechala dívku z autobusu vystoupit.

„Měla jsi ji také plácnout. A silněji,“ navrhl mi velmi nepravděpodobný scénář.

Zaprotestovala jsem, že mám slušné vychování a s nikým se proto do fyzických hrátek v městské dopravě pouštět nehodlám. Hodil na mě pohled ve stylu „odpusť-jim-nevědí-co-činí“ a trpělivě mi vysvětlil podstatu tzv. cablek. Jedná se o techniku určité hypnózy, kterou používají místní zlodějíčkové a kapsáři. Praxe je to natolik rozšířená, že před ní indonéská policie varuje na ohromných billboardech u cesty i v místních médiích. V autobusu nebo na jiném veřejném místě vás zničehonic uhodí neznámý člověk, který vám okamžitě začne klást různé otázky. Nečekaný úder a tok řeči cizince vás uvede do stavu, kdy jste ochotní udělat vše, co po vás žádá. Přesto ale nenechává zlodějíček nic náhodě a volí metodu úskoku. Neřekne si proto o peníze či vaše drahé hodinky přímo, ale požádá vás například, abyste mu ukázali svou peněženku. Později si budete trhat vlasy při pomyšlení, jak jste jí nechali nenávratně v rukou nahodilé známosti. Nemáte-li u sebe žádné cennosti či dostatečně vysoký obnos peněz, zloděj vám nabídne, že vás doprovodí domů, kde od vás peníze či vaše rodinné stříbro a zlato převezme. Podobných technik je v Indonésii více, každá má své jméno, např. gendamatd. Obranou proti takovéto kriminalitě je protiútok stejnou zbraní, jakou používá zloděj. Tím, že ho pohotově plácnete, zrušíte jeho magický vliv na sebe. Těžko uvěřitelné ale prý pravdivé.

Já jsem ale naštěstí o peněženku nepřišla.