Na prvního máje jsem nešla protestovat do ulic proti imperialismu a feudalismu, jak to udělalo několik desítek studentů u yogyakartského vlakového nádraží Tugu, ale vydala se na výlet do města Surakarta, nazývaného zkráceně Solo. Už druhým rokem tam studuje hru na javánský gamelan moje kamarádka Markéta, kterou před čtrnácti dny sklátila horečka dengue. Kvůli viru přenášeného komáry si pobyla několik dní v nemocnici, kde nejdříve příznaky diagnostikovali jako paratyfus a posléze jako „krvavou horečku“, jak se tady nemoci obvykle říká. Markéta se tak bohužel připojila k mnoha zahraničním studentům, kteří v tomto královském městě prožili několik dní v horečkách, s bolestmi hlavy a kloubů a žaludkem jako na vodě. Nebezpečí nákazy horečkou dengue je hlavně během období dešťů a v několika týdnech dělících období dešťů od období sucha, což byl i tento případ.

Pramex

Jedním z nejpohodlnějších a pravděpodobně nejrychlejších způsobů, jak se dostat do Sola je vlak Pramex, který z Yogyakarty vyjíždí desetkrát za den. Na rozdíl od ostatních indonéských vlaků je poměrně přesný (hodinová zpoždění či poruchy na trase má většinou jen tehdy, když se v něm z města do města přepravuje Markéta) a oproti ekonomickým vlakům je i docela pohodlný a čistý. Nebyl by to ale indonéský vlak, aby sem tam nebyly na zemi pohozeny odpadky. A co se týče pohodlnosti: nastupovat do vlaku si vyžaduje trošku akrobatického talentu, jak je vidět na fotografii. Cestující sedí na lavicích podél stěn vagónů, obvykle zaplněnou uličkou mezi lavicemi projíždí několikrát vozík s občerstvením. Pramex vyjíždí z nádraží Tugu kousek od hlavní tepny Malioboro v centru města a staví ve stanicích Lempuyangan (Yogyakarta), Klaten, Solo Purwosari, Solo Balapan a Solo Jebres. Pokud směřujete do centra města, kde jsou paláce místních královských rodin, trhy a obchody s batikou, vystupte na stanici Solo Balapan, odkud můžete jít do centra pěšky nebo se nechat svézt becakem. Jízdenka na Pramex, která mi připomněla cestování ve vlacích v dobách mého dětství, stojí 7000 Rp (asi 14 Kč) a cesta trvá zhruba hodinu.

Jízdní řád vlaku Pramex

Yogyakarta – Surakarta: 6.00, 6.55, 8.30, 10.05, 11.30, 13.15, 14.05, 16.10, 17.30, 18.55 Surakarta – Yogyakarta: 5.45, 7.15, 8.45, 10.05, 11.40, 12.55, 14.50, 16.16, 17.45, 18.45

Celodenní výlet do královského města se proměnil v lehčí formu obžerství. Naše kroky vedly po této trase:

Soto Triwindu

Hned po mém příjezdu jsme šly vyzkoušet, jak chutná polévka soto v proslulé jídelničce v zadní části trhu se starožitnostmi Triwindu. Už při prvním soustu jsem věděla, že kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli téhle dobrotě má smysl se do Sola vracet. Polévka soto se zde vaří z hovězího masa a kromě řádné porce rýže se do ní přidávají bambusové výhonky, nadrobno nakrájená cibulová nať a smažené šalotky. Řeklo by se, že na téhle jednoduché polévce se nedá nic zkazit, ale přesto jen někde si opravdu pochutnáte a málokde se nasytíte – na rozdíl od Indonésanů považuji soto za předkrm k něčemu vydatnějšímu, ale tohle soto mi hlad (aspoň na chvíli) zahnalo. To, že jsme si chtěly obě dát ještě jednu porci nebylo ani tak dané kručícími žaludky jako spíš lahodnou chutí, kterou jsme si chtěly udržet na jazyku co nejdéle. Ve warungu Soto Triwindu je od rána plno, není proto divu, že kolem třetí hodiny odpoledne už bývá ve všední dny zavřený (o víkendech je to ještě o hodinu dříve). Nejlepší je přijít hned ráno, kdy je polévka ještě hustá. S přibývajícím časem totiž kuchař soto ředí, aby vybylo na všechny strávníky. Ale i tak byla kolem poledního polévka výborná. Jedna porce nás stála 6000 Rp (přibližně 12 Kč).

Soto Triwindu, Jl. Slamet Riyadi, v zadní čísti trhu Triwindu. Po dobu rekonstrukce trhu Triwindu se od 17. května warung na zhruba šest měsíců přestěhuje o trošku dál, do ulice Teuku Umar jižně od křižovatky Mangkunegaran.

Pasar Triwindu

Trh se starožitnostmi i různými cetkami si mě tentokrát získal, i když nakonec jsem cenu zachovalého měděného razítka na batiku (tzv. cap) neusmlouvala. Sympatický mladý prodavač v obchůdku vybaveného přístrojem na platbu mezinárodními kartami moc dobře věděl, že nekoupím-li já, během pár dní se objeví jiný cizinec či sběratel, který bude ochotný cenu zaplatit i bez smlouvání. Na Pasar Triwindu se prodávají zašlé batikové látky, dřevěné masky a loutky, skleněné korálky, porcelánové mísy s čínskými motivy, zdobené lustry a spousta jiných věcí. Většinou je zde klid a prodavači se zdají být trpěliví, i když si dlouho vybíráte a nakonec se rozhodnete nic nekoupit. V zadní části trhu se prodávají náhradní součástky na auta a motorky. Od poloviny května bude trh kvůli celkové rekonstrukci na půl roku přestěhován.

Srabi

Hlavní ulici Slamet Riyadi, po níž kuriózně jezdí vlak (musíte mít ale štěstí – jsou i tací, kteří v Solu bydleli více než rok a vlak se jim vidět nepodařilo), lemují kaki lima (stánky na dvou kolech) s místní specialitou srabi. Jsou to sladké koláčky z rýžové mouky a kokosového mléka podávané v různých chuťových variantách: buď s kousky banánů nebo chlebovníku či posypané čokoládou. Prodavači je připravují na malých plotýnkách přímo na místě.

Ozdravný džus

V Solu je opravdu ale opravdu velké vedro (shodly jsme se, že teplota v Solu musí být o pár stupňů vyšší než v Jogje) a nám došlo pití. Naštěstí ale v Indonésii není nic jednoduššího než se dobře najíst a napít, a tak jsme po pár metrech narazily na kaki lima s džusy z melounu, karamboly, rajčat, avokáda a guávy. Doktor sice Markétu varoval, ať si dává na stravování na ulici pozor, na druhou stranu ji ale také doporučil, ať pije hodně džusů z guávy, které pomáhá vrátit tělo oslabené horečkou dengue do pořádku. Tak jsme se rozhodly ignorovat první radu („Vždyť to ovoce loupou…“) a uposlechnout rady druhé. Raději jsme se ale obešly bez ledu. Markéta sice kdysi s oblibou dávala k dobru, že v Indonésii vyrábějí led státní ledárny a je tím pádem bezpečný, praktické zkušenosti ale říkají něco jiného.

Dim Sum v hotelu Diamond

Nejenom Markétu jsem slyšela několikrát básnit o hongkongských dim sum podávaných v restauraci hotelu Diamond, která je sice cenami luxusní, ale prostředím spíše připomíná stravovací zařízení o pár hvězdiček níže (talíře jako ze závodní kuchyně, umělé květiny atd.). Restaurace má dva jídelní lístky, při otevření toho většího z nich jsem chtěla zavelet k ústupu. Zrak mi totiž náhodou padl asi na tu nejdražší položku: 670000 Rp, polévka ze žraločích ploutví. Druhý lístek je mnohem povzbudivější: jedna porce dim sum (čtyři bochánky naplněné krevetami, kuřecím masem či zeleninou) přijde na asi 12000 Rp (kolem 24 Kč). Objednaly jsme si čtyři druhy, dva krevetové, jeden zeleninový a omylem také jeden sladký, který nám ale vůbec nechutnal (tuším, že jeho náplní jsou rozvařené fazole mungo). Oběd to byl chutný, i když možná trochu málo vydatný.

Hotel Diamond, Jl. Slamet Riyadi, Surakarta

Kos Grogolan

Není řeč o černém opeřenci, ale o domečku ve čtvrti Grogolan, kde jsem si po celodenním chození a ochutnávání místních specialit odpočinula před návratem do Yogyakarty. Už pár let zde bydlí hlavně cizinci – tentokrát do sestavy kromě Markéty patří starší Australanka, mladičká holandská tanečnice, lamačka mužských srdcí ze Singapuru, která se stejně jako Markéta učí hrát na javánský gamelan a přechodně také Němka. Ještě před pár týdny tady ale dámám dělal společnost veselý americký hudebník John. Až večer jsem si na posteli (resp. matraci, protože postel nevlastním) v Yogyakartě vzpomněla, že jsem se dnes nenechala políbit pod rozkvetlou třešní. Nebo tedy spíš jakoukoliv rozkvetlou větví. Tak nevím, co se mnou bude 😎