Dívejte se, kam šlapete – to platí v indonéských městech víc než v těch českých. Zatímco v naší domovině se příliš do vyšších sfér zahleděný nebo naopak do svého nitra zahloubaný chodec přinejhorším umaže botu, na indonéských ulicích si lze přivodit i vážné zranění. Jako by nestačilo, že chodník zde slouží obvykle všemu jinému než chodcům: přes den se na něm suší prádlo nebo krekry z připálená rýže (mimochodem – je to pochoutka), obsadí ho zaparkované motorky a auta, staříci na něm k prodeji vystaví roztodivné haraburdí, vpodvečer se nedá projít kvůli stánkům s jídlem (viz. druhá fotografie). Na první fotografii z Yogyakarty pro změnu prodává pár mladíků stany. Nejvíc pastí na pěší jsem kupodivu musela překročit v balijském městečku Ubud, který na své cestě na tento hinduistický ostrov nevynechá snad žádný turista. Takže než budete okouzleně koukat do stovek lákavých výloh a vybírat, jaké dárky či suvenýry koupíte, nezapomeňte se nejdříve podívat, kudy vaše kroky povedou.