Když mě uprostřed noci vytrhlo ze spánku krátké zazvonění telefonu, znovu jsem si uvědomila, že i při telefonování se Indonésané chovají jinak, než jsem z našich zeměpisných šířek zvyklá. Všechno začíná výměnou telefonních čísel.

Většina interakcí v městském autobusu, při nákupu nebo během čekání v lékárně se drží zaběhnutého vzoru: po obligatorních a pro Evropana citlivých otázkách týkajících se jména, bydliště, věku, profese, statutu a počtu sourozenců, případně dětí, vytáhne tazatel z kapsy svůj mobilní telefon a vyžádá si bez okolků číslo vyslýchaného. Vzhledem k náhodné povaze těchto setkání a velké nepravděpodobnosti jakéhokoliv dalšího kontaktu s tazatelem mi tento dotaz přišel vždy krajně podivný. Snažila jsem se proto dávat číslo pouze těm lidem, kteří mi přišli něčím zajímaví. Občas jsem ale nezvládla situaci a než abych se tazatele, který zjevně neměl špatný úmysl, svým odmítnutím nějak dotkla, číslo jsem mu poskytla s nadějí, že mé slabosti nezneužije. I mistr tesař se ale občas utne, a tak jsem i já párkrát špatně odhadla psychologii a motivaci svého protějšku. Velkým poučením mi v tomto směru bylo několikaměsíční telefonické pronásledování rodinky z Bali, která si hned v prvním vteřinách našeho setkání usmyslela, že jsem vhodnou nevěstou pro jejich staromládeneckého synovce. Pro jistotu mu okamžitě poslali mé číslo i s fotkou, což odstartovalo sérii nočních telefonátů s cílem sjednat si se mnou schůzku.

Přestože je pro mě vyměňování telefonních čísel mezi úplným cizinci nepochopitelné, z indonéské perspektivy se všechno může jevit ve zcela jiných barvách, především pokud jde o setkání s člověkem z jiné země. Pro mnohé z tazatelů je totiž kontakt s cizincem stále něco mimořádného. Není proto divu, že se snaží si tento prchavý moment alespoň nějakým způsobem uchovat. Je ale i možné, že se v jejich uvažování projevuje jistá dávka pragmatičnosti: kdo ví, zda se jim jednoho dne nebude číslo neznámého turisty hodit. Pro tento výklad mluví i to, že Indonésanům nečiní žádný problém navštívit i po letech nulových kontaktů člověka, se kterým se kdysi dávno potkali ve vlaku. Můžou si být téměř stoprocentně jistí, že nebudou odmítnuti.

Indonésané se do telefonu častokrát nepředstavují. S rozšířením mobilních telefonů, které uchovají v paměti i několik stovek čísel, by se mohl zdát tento zvyk skoro zbytečný. Uvědomíme-li si ale, kolikrát si naše číslo zapíší zcela neznámí lidé, představování doplněné o podrobné informace („Potkali jsme se v první květnovou sobotu na autobusové lince číslo 14, měl jsem na sobě černé kalhoty a modrou košili…“) by mělo být samozřejmostí. Nehledě na to, že i hlasy blízkých přátel jsou při telefonování občas těžko rozpoznatelné.

Zatímco společenským územ v Evropě je náležitě se před zavěšením sluchátka telefonu rozloučit, Indonésané mnohokrát ukončí rozhovor zcela náhle a bez jakýkoliv zbytečných frází. To se velmi liší od společenského kontaktu tváří v tvář, kdy jsou například Javánci (etnikum žijící především na Střední a Východní Jávě) velmi slušní a formální a nešetří úklonami ani stisky rukou.

Vzhledem k přírodním podmínkám i náboženským povinnostem se životní rytmus v Indonésii od toho našeho poměrně liší. Indonésané vstávají většinou před rozedněním (muslimové, aby vykonali jednu z povinných modliteb), během odpoledního horka pospávají, aby se večer až do pozdních nočních hodin setkávali se svými přáteli. Nejsem žádný velký spáč, ale udivuje mě, jak málo spánku stačí Indonésanům k přežití. Pamatuji se, jak jsem se jednou po pár měsících strávených dnem i nocí ve společnosti několika desítek insomniaků v indonéském univerzitním kampusu vracela do Čech s pocitem blahostného štěstí, že se doma konečně pořádně v noci vyspím. Z toho vyplývá, že zatímco našinec telefonuje přibližně od osmé hodiny ranní do desáté hodiny večerní a tuto hranici překročí pouze ve výjimečných případech nebo pokud volá svým blízkým, v Indonésii není ničím zvláštním, když vás probudí zvonění telefonu již v půl šesté ráno nebo vás vytrhne z příjemného hlubokého spánku kolem půlnoci. Noční telefonování podporuje i politika operátorů mobilních telefonů: pokud si koupíte kupón za určitou sumu, můžete po následující dva dny telefonovat od půlnoci do pěti hodin ráno zadarmo. Po necelých deseti minutách vám sice hovor vypadne a vy tak musíte vytočit číslo znovu, to ale nikoho od nočního bdění u sluchátka neodradí. Ba naopak – síť je v noci přetížená, takže se musíte obrnit i dost velkou dávkou trpělivosti, abyste vydrželi stále dokola zkoušet spojit se s druhou osobou.

Ale vraťme se ke krátkému zazvonění na začátku tohoto článku. Indonésané tomuto velmi rozšířenému zvyku (prý praktikovanému i v Čechách, jak jsem se nedávno dozvěděla) říkají zcela neindonésky miskol, což je fonetický přepis anglického slova miscall nebo-li českého „někoho prozvonit“. Nechat párkrát zazvonit něčí telefon můžete například proto, že s ním potřebujete hovořit, ale máte nízký kredit, a tak doufáte, že vám zavolá zpátky. Indonésané ale obvykle své kamarády prozvánějí proto, aby se připomněli a udržovali mezi sebou kontakty. Co na tom, že rozespalý kamarád si na vás nevzpomene zrovna v dobrém.