Do hotelu Borneo v ulici Jaksa jsme přijely bajajem (malé jakoby hadrové autíčko na třech kolech pro dva pasažéry a řidiče, které pro jeho specifický zvuk označujeme prdítko) ještě před rozedněním. V recepci nebylo živáčka, tak jsme se posadily do pohodlných sedaček v hale ozdobené barevnými maskami a ohromnými pugéty umělých květin a čekaly, až se nás někdo ujme. Když jsme prolistovaly všechny časopisy, které tu zanechaly ostatní hosté, a stále nikdo nepřicházel, šla jsem na výzvědy. Jediné živé duše, na které jsem v hotelu narazila, byly dva spící Indonésané, u kterých nebylo jasné, zda jsou zaměstnanci hotelu či znavení hosté.

Ulice začala pomalu ožívat, když se v hale postupně začaly objevovat různí lidé, kteří nám ale nevěnovali žádnou pozornost. Některé z nich jsem oslovila s žádostí o pomoc, ale jediné, co pro nás udělali bylo, že zaklepaly na dveře jedné z místností, zakřičeli jakési mužské jméno a aniž by čekali na reakci muže uvnitř, zase z haly odešli. Až asi pátému člověku se ho podařilo probudit. Na zívajícím rozcuchaném mladíkovi bylo vidět, že by byl raději, kdybychom se ubytovaly jinde. Ukázal nám dva pokoje, jeden malý s nepříliš pěknou koupelnou uvnitř, jeden větší bez koupelny. Prostorné pokoje s vlastní koupelnou jsou prý všechny obsazené. Byly jsme už skoro na odchodu, když se do našeho rozhovoru s recepčním vložil starší muž, zřejmě další zaměstnanec hotelu, který v hale popíjel svou ranní kávu.

„Vždyť tento pokoj je už volný,“ poradil mladíkovi.

Ten zcela neobchodně zaprotestoval, že ho ještě nestačili po minulém hostovi uklidit. Starší muž se ale zachoval jako správný obchodník a na mladíkovu námitku reagoval nabídkou pomoci při úklidu.

„Pokoj bude připravený za deset minut,“ usmál se na nás a rozespalému recepčnímu nezbývalo než přikývnout.