„Dari mana?“ ozvalo se vedle mě. Do koloniálního křesílka na terase hotelu, kde píšu tento článeček, si sedl mladý portýr a uklízečka v jednom.

„Ceko“, odpověděla jsem stručně s očima upřenýma na obrazovku svého laptopu, abych mu tak dala jasně najevo, že nechci být rušena.

Zdálo se, že porozumněl. Začal nahlas přehrávat písničky ze svého mobilu, které se mísily s hlasy z televize, kde právě běžela indonéská mýdlová opera v celé své afektovanosti. Snažila jsem se rušnou zvukovou kulisu nevnímat a dál pokračovat v psaní.

„Už jsi v Indonésii dlouho?“

Vlastně by mě překvapilo, kdyby pokušení prohodit pár slov s evropskou holkou odolal. Snažila jsem se si zachovat trpělivost. „Ty ale mluvíš dobře indonésky“, ocenil mé jazykové schopnosti po několika slovech, „učila jsi se indonéštinu u Vás?“

Stále jsem doufala, že studna jeho otázek se za chvíli vyčerpá nebo alespoň projeví kus empatie a nechá mě věnovat se mým záležitostem.

„Kde je tepleji, tady nebo u vás?“

Nemusel se ptát víc, abych pochopila, že v pohodlí terasy zalité ranním sluncem a provoněné tropickými květinami článek nenapíšu. Když se o pár minut později objevilo na obrazovce mého laptopu varování, že se brzy vybije baterie, brala jsem to jako elegantní výmluvu, jak uniknout vodopádu dotazů.

Nic však není zadarmo: ve tváři se mu objevil výraz lovce, kterému před očima nenávratně uniká kořist.

„Miss, fotku!“ poprosil naléhavě, zatímco připravoval svůj mobil k akci.

Vždyť mi to nic neudělá, pomyslela jsem si a vrátila se z pokoje zpět na terasu. Namířil na mě hledáček a začal překotně posunkovat, ať udělám pár kroků doprava. Ani to ho ani neuspokojilo a aniž by odtrhl oči z obrazovky mobilu, vykřikl na mě, ať se postavím do přímého slunce mezi květinové keře. Zdálo se mi, že projevuje znaky hysterie, jako by se bál, že mu znovu zmizím z dosahu. Až v žaludku jsem cítila, jak je mi celá situace nepříjemná. Zaprotestovala jsem, že sama se fotit nenechám. Nechápal, ale zřejmě rozpoznal v mém hlase podráždění, tak si raději stoupnul vedle mě a s rukou nataženou před naše obličeje se snažil zachytit prchavý moment. Výsledek ho ale nepotěšil

„Málo světla. Ještě jednou.“

Uvědomil si, že bez pomoci se mu fotku s bule (jak tady říkají cizincům) nepodaří udělat. Naštěstí pro nás oba vyšel z jednoho z pokojů hotelový zaměstnanec (či host?), který byl ochotný pořídit mu obrázek na památku. Kluk v modré uniformě se nalepil na má prsa a já zalitovala, že jsem z pokoje vyšla ležérně jen v tenkém nátělníku bez podprsenky.

„Cvak“, ozval se vysvobozující zvuk. Okamžitě jsem vystartovala směrem k pokoji, abych tam našla ztracený klid a útočiště před dalšími podobnými fotku lačnícími lidmi. Úzkým oknem dopadalo do místnosti málo světla, tak jsem nechala dveře lehce pootevřené. Po chvíli se ozvalo ťukání a v mezeře mezi dveřmi se objevila černovlasá hlava.

„Miss, ještě jednou. Ta fotka se nepovedla…“