Když se do mého zorného pole dostal před týdnem plakát zvoucí na mezinárodní seminář o výuce indonéštiny v zahraničí pořádaný fakultou kulturních studií mé alma mater, neváhala jsem ani chvilku a přihlásila se.

O indonéštině se v každé turistické příručce i učebnici píše, že je jazykem jednoduchým. Pokud pár týdnů cestujete po souostroví, opravdu budete odjíždět domů s pocitem, že se dá indonéština naučit levou zadní: na rozdíl od mnoha jiných asijských jazyků používá latinku, nemá skloňování, časy se vyjadřují přidáním slovíček jako včera, zítra, dnes ráno, někdy, potom (klíčové slovo), otázka se od věty oznamovací liší často pouze stoupající intonací a u podstatných jmen se nerozeznávají rody (žádné německé der, die, das). Každodenní procvičování odpovědí na stále stejné otázky vám již po týdnu umožní popovídat si o celé vaší rodině, cestování a českém fotbalu s dědečkem namáčknutým na vaše zpocené tělo na úzké sedačce autobusu či prodavačkou banánů na trhu. Indonésané navíc i sebemenší pokus o komunikaci v místním jazyce dokáží náležitě pochválit, což každému studentovi dodá potřebnou kuráž a sebevědomí. Během svého studia a později i výuce jsem ale měla možnost přesvědčit se, že indonéština skýtá mnohá úskalí. Ještě teď si vzpomínám na své zmatení, když jsem se snažila pochopit větu, jejíž doslovný překlad zněl „Celý obsah domu sedí v jídelně“. Kapitolou samou pro sebe je indonéská gramatika, jejíž pravidla nejsou mnohdy dostatečně jasná. Seminář, kterého se účastnili profesoři z Japonska, Číny, Vietnamu, Koreji, Austrálie a dalších zemí, mi tak mohl poskytnout návod a inspiraci, jak tato různá úskalí překonat co nejlépe.

Kromě toho, že se indonéština učí více než v padesáti zemích a zájem Australanů o její studium prudce klesá kvůli bezpečnostním rizikům spojeným s pobytem v Indonésii, jsem se však mnoho přínosného nedozvěděla. Z neznámého důvodu pozvali organizátoři semináře také korejského politologa a japonského historika, kteří sice uměli obstojně indonésky, ale – jak sami několikrát zdůraznili – o výuce indonéštiny ve svých domovských zemích neměli žádné informace. Účastníci semináře jim to však nechtěli věřit – asi stejně jako já nedokázali pochopit, proč byla diskusi s nimi věnována nejdelší část programu – a tak kladli opakovaně dotazy týkající se konkrétních problémů při studiu jazyka. A oba profesoři opakovaně odpovídali: „Promiňte, nemůžu na Váš dotaz odpovědět, protože nejsem specialistou na výuku indonéštiny…“ Jejich příspěvky tak nakonec byly zajímavé především kvůli jiskření, které vznikalo, když korejský profesor opakovaně zmínil ničení korejské kultury během japonské okupace své země. Naštěstí jsem ale nemusela zaplatit plnou cenu za registraci (70 USD stačí v Indonésii bohatě na měsíční nájem a stravu), a tak jsem den strávený mimo dosah tropického slunce vnímala jen jako další z indonéských zkušeností.