Téměř při každém setkání s lidmi v Kotagede přijde na řeč mystika a nadpřirozené síly, které ovlivňují život lidí na zemi. Ať už tyto jevy odmítají jako přežitek z minulosti nebo dál se světem neviditelných bytostí komunikují skrze obětiny a rituály, obyvatelé hlavního města nyní už neexistující říše Mataram nejsou ke světu neviditelných bytostí lhostejní. Ve starobylém městě, které je nyní součástí javánské Yogyakarty, se zachovalo nejenom mnoho tradičních domů, ale také představ.

Nad dveřmi domu v blízkosti hřbitova panovníků říše Mataram je zavěšen ketupat, balíček spletený z kokosových listů. Když se balíček naplní zrníčky rýže a uvaří, vznikne rýžový „knedlík“, který se podává k jídlům jako je kozí saté (sate kambing), hovězí pálivý guláš rendang a kuřecí guláš opor ayam. Ketupat je také nepostradatelnou přílohou slavnostního menu o muslimském svátku Idul Fitri, který završuje měsíční půst během Ramadánu. Tento ketupat měl ale zcela jinou funkci, v indonéštině zvanou tolak bala, teda odhánění neštěstí a smůly. Aby ketupat obyvatele domu ochránil před vším nepříjemným a zlým, musí se do něj vložit neuvařená červená rýže a stará mince v hodnotě tisíc rupií.

Několikrát jsem zmáčkla spoušť fotoaparátu, abych zázračný předmět vyfotila, na displeji se ale objevovaly pouze rozmazané fotky. Majitelka domu mě upozornila, že musím nejdříve požádat bytost přebývající v ketupat o svolení. Oslovujíc ji javánským výrazem Mbah používaným pro babičku, dědečka nebo starší osobu, ji mým jménem poprosila, aby mi umožnila ketupat vyfotit. Další fotka už byla ostrá. To samé se opakovalo, když jsem fotila ptáka Garudu, indonéský státní znak, zavěšený v obývacím pokoji. Říkejte tomu náhoda…

V některých javánských domech v Kotagede ještě lidé, především ti dříve narození, dávají na místa považovaná za posvátná obětiny či květiny. Tím nejvýznamějším místem v tradičním javánském domě je tzv. senthong tengah, malá místnost bez dveří určená k modlitbám. Javánci věřili, že zde přebývá Dewi Sri, bohyně plodnosti, která přináší domu a jeho obyvatelům štěstí a radost. Tato bohyně je v agrárních kulturách souostroví považována za patronku rýže, základní plodiny na většině území indonéského souostroví. Není proto náhoda, že se na levé straně od této místnosti v tzv. senthong kiwa skladovala rýže a někdy také kuchyňské náčiní a nádobí.

V senthong tengah byla často umístěna postel s veškerým vybavením na spaní. V několika domech v Kotagede se zachovaly zdobené dřevěné desky, které měly budit dojem, že se jedná o polštáře a tedy o bohatou rodinu. Dávali se sem také sochy Loro Blonyo symbolizující manželský pár, které nechybí ani na žádné dnešní javánské svatbě. A konečně v prostoru před senthong tengah přijímali novomanželé přání všeho nejlepšího od stovek příbuzných, sousedů a přátel.

Jedna z pozoruhodných obyvatelek Kotagede se i ve svých těměř stech letech stará, aby bohyně Sri dostala to, co jí patří. Energické paní, jejíž tvrdohlavost a zásadovost je v sousedství pověstná, se neodváží její děti a vnuci odporovat. Přestože se hlasí k modernímu islámu, který zapovídá pověry a kult předků, pomáhají babičce připravovat obětiny. Odporuje to sice jejich přesvědčení o tom, co je správné, ale autorita babičky je silnější a nepřipouští výhrad.

„Jsem muslim, a tak nesmím tyto věci dělat. Sám v to nevěřím, pomáhám jí jen proto, aby nehudrovala,“ vysvětloval lakonicky její syn.

Přes všechny výhrady respektuje syn svou matku nejenom kvůli jejímu pokročilému věku, ale také kvůli životnímu příběhu, který začala psát dávno předtím než holandští kolonizátoři opustili indonéskou půdu. Jak bylo tehdy běžné, vdávala se jako mladá dívka, z našeho dnešního pohledu vlastně ještě dítě. Když ale místo podpory manželky utrácel její manžel peníze za milenky, rozhodla se ho opustit. Své matce tehdy řekla, že se vrátí, až se jí podaří vydělat si na koupi pozemku a domu. Sedm let vstávala uprostřed noční tmy a vydávala se na trh prodávat různé domácí potřeby, než se jí to podařilo. Manžel si mezitím ale našel novou ženu, a tak bylo manželství rozvedeno.

I po svatbě se svým druhým manželem dělala vše pro to, aby rodinu finančně zabezpečila: brzy ráno chodila prodávat na trh a když se večer vrátila, vyráběla až do pozdních nočních hodin kovové misky, ve kterých místní stříbrotepci tavili stříbro. Díky své houževnatosti ušetřila tolik peněz, že mohla všem svým adoptovaným dětem koupit domy. Staří lidé v Kotagede nechtějí své děti a jejich rodiny nijak zatěžovat, a proto si stará paní sama koupila pozemek, na kterém chce být pohřbena a stranou uložila dostatek peněz na vystavení pohřbu.

V Kotagede se po staletí vyráběli stříbrné předměty, v dřívějších dobách především nádobí určené pro královský dvůr, později hlavně šperky. Řemeslný um přinesl do města bohatství, díky němuž mnoho rodin vlastní tzv. pusaka, předměty děděné z generace na generaci. Jedním  z těchto předmětů, který by podle javánské tradice měl vlastnit každý muž, je dýka keris. Přestože dýky kvůli rodinným sporům o dědictví, chytrému přemlouvání obchodníků se starožitnostmi či z náboženských důvodů vyměnily majitele, najde se v Kotagede ještě dost rodin, které o ně pečují s posvátnou úctou. Javánci věří, že jsu tyto dýky obdařeny nadpřirozenými schopnostmi, nejednou se proto honosí vznešeným titulem a jménem.

V předvečer prvního dne javánského měsíce Suro majitelé kerisů své dýky rituálně omývají, aby keris neztratil nadpřirozené schopnosti a dál své majitele chránil a přinášel jim bezpečí a klid. V tento den majitelka stánku se speciálním kokosem zvaným kelapa wulung na jedné z hlavních ulic Kotagede prodá mnohem víc než obvyklých 300-400 kusů za den. Lidé vyhledávají tento zvláštní druh kokosu, který je účinný na léčbu různých nemocí, aby v jeho vodě omyli své dýky.

I když mladí lidé mají spíš praktický přístup ke světu kolem sebe, mystika se ale z jejich světa nevytratila úplně. Jedna dívka vyprávěla, že v den svého narození, který podle indonéského a javánského kalendáře připadá na den zvaný Minggu Legi (neděle Legi), celý den nevychází ven a už od sobotního večera se postí (podle javánského chápání začíná nový den po setmění, tedy zhruba po šesté hodině). Neděli stráví spirituální očistou zvanou tikarat sestávající z meditace a přemýšlení, které má člověka přiblížit Bohu.