To, zda jsme schopni se tvářit přirozeně či máme talent pro hraní nikoho nezajímalo, pro příslušné role nás kvalifikovala již naše bílá kůže, která ani po téměř ročním vystavení tropickému sluníčku příliš svůj barevný tón nezměnila. Italovi Pierepaulovi a mě připadla role páru turistů, který si s mapou Yogyakarty v ruce a velkým batohem na zádech vesele povídá se strážcem sultánova paláce kraton, ostatní dostali za úkol hrát – nebo alespoň předstírat hru – na nástroje tradičního javánského orchestrugamelan. Zatímco pro hudebníky štáb vhodné oblečení připravil, my s Pierepaulem jsme se museli o kostýmy postarat sami. To se nakonec ukázalo jako větší oříšek než jsme mysleli. V Indonésii už žijeme poměrně dlouho dobu a naše každodenní oblečení tak typické indonéské představě o vzhledu turisty příliš neodpovídá. Ulicemi Yogyakarty se totiž rozhodně neproháním v sukýnce a sexy tílku se špagetovými ramínky, ale v džínech a pohodlném bavlněném tričku. Naštěstí ale režisér během odpoledního natáčení zahlédl kolem sebe projít„opravdového“ turistu, a tak jsme pár hodin před odjezdem na plac dostali smskou instrukce, abychom si oblékli kalhoty vojenského stylu a tričko jasných barev. Ital pak jenom musel vyměnit malý praktický batůžek, který tu na zádech zahraničních cestovatelů vidíme nejčastěji, za ohromný modrý batoh, aby byl vzhled turisty podle kostymérky dokonalý.

Reklamu měl natáčet světoznámý indonéský režisér Garin Nugroho, ale zcela v souladu se svou pověstí nevypočitatelného génia se na plac dostavil až před setměním, kdy už byly všechny přístroje vypnuty a štáb připraven k návratu do hotelu. Místo toho jsme tak plnili rozkazy mohutného režiséra z Jakarty, Bez dlouhého vysvětlování a příprav (žádné líčení nebo jiné vzhledové úpravy) nám ukázal značky na chodníku, na které jsme se měli společně s jedním z palácových vojáků postavit a vyměňovat si úsměvy nad mapou města. Zkřivili jsme ústa do širokého úsměvu, který se křečovitě rozšiřoval s každým režisérovým výkřikem „Smějte se“ a „Ještě větší úsměv“. Po chvíli jsme si připadali jako chovanci ústavu pro duševně choré – jenom jsme se jeden na druhého zubili, kývali hlavami podle instrukcí režiséra a jeden druhému si stručnými větami stěžovaly, jak nás od úsměvu vhodného spíš do reklamy na zubní pastu bolí tváře. Občas se postarší sympatický voják pokusil nad mapou rozvést smysluplný hovor, ale brzy se jeho myšlenkový arzenál vyčerpal, a tak jen dokola opakoval několik obsahově podobných vět: „Tady je sultánův palác…..tudy se jde do sultánova paláce….byli jste už v sultánově paláci?“, na což jsme my poslušně reagovali rozjařeně jako by řekl ten největší vtip. Za námi mezitím procházeli po ulici vedoucí k bráně jedné z palácových budov vojáci a ženy oblečené do batikovaných látek. Byli jsme k nim ale otočeni zády, takže celou scénu uvidíme až na jednom z indonéských televizních kanálů.

Když režisér zabral naše obličeje i v detailu, přehrál nám celý asi pětiminutový záznam celé naší velescény. Evidentně byl s výsledkem spokojený. S hrdostí v hlase poukázal na to, že na našich tvářích nebyly vůbec vidět krůpěje potu a to i přesto, že jsme nebyli nalíčení. Překvapilo mě, že naše šílené jednání vypadalo na obrazovce celkem obstojně. I když představa, že se mihneme v televizi déle než pět sekund mi moc povzbudivá nepřipadala. Ale kdo ví, třeba po odvysílání spotu dostanu nabídku na účinkování v další lidumilné reklamě. Jako nejpravděpodobnější se jeví propagace preventivní péče o zubní chrup.