V Indonésii se dá ještě velmi často narazit na u nás zaniklé nebo pomalu mizející profese jako je například švec. Do jedné ševcovské dílničky jsem se náhodou podívala v neděli, když jsme se stavili na krátké návštěvě u kamaráda ve městě Magelang asi hodinu cesty směrem na západ od Yogyakarty.

Nedělnímu dopoledni vládla obvyklá líná atmosféra, vzduch se skoro nehýbal a před domy bylo na prudkém slunci neuspořádaně rozloženo mokré prádlo a větraly se matrace. Zastavili jsme před domkem, odkud bylo skrze doširoka otevřená okna slyšet pravidelné ťukání kladívka a cítit ladkou vůni koláčků. V malé místnosti plné obuvnického náčiní byli nad svou prací mlčky skloněni dva postarší muži, jejichž fyzické rysy nezapřely, že jim v žilách koluje stejná krev. Jakmile jsme vešli do místnosti, ten mladší z nich hbitě vstal a natáhl k nám ruku na pozdrav, druhý zůstal sedět s rozešitou botou na klíně. S trochou ostychu přikývali, když jsem je požádala o svolení strávit s nimi nějaký čas v dílně. Zatímco starší z bratrů se nepřestal kromě krátkého okamžiku, kdy se s námi zdravil, věnovat své práci, otec našeho kamaráda se posadil za stůl naproti mě a skoro neslyšitelným hlasem vyprávěl, jak s bratrem už více než třicet let šijí a opravují kožené boty.

Obuvnickou dílnu založil v roce 1922 jejich otec, který se řemeslu naučil v holandské firmě v Magelangu. Když pak z dílny odešel a postavil se na vlastní nohy, získal si rychle dobrou pověst a většina zákazníků holandské dílny začalo nosit zakázky k němu. Odliv zákazníků byl tak velký, že časem museli Holanďané svou dílnu zavřít. Šikovný švec odkoupil již nepotřebné obuvnické náčiní, včetně dřevěných forem na boty velkých velikostí vyrobených v Anglii a Holandsku. Dílně zaměstnávající dvanáct ševců se dařilo i během japonské okupace souostroví v letech 1942-45. Japonští vojáci si zde nechávali šít tašky na pás, ve kterých nosili všechno vybavení nezbytné k přežití v nouzi. Obrat nastal až v roce 1976, kdy byl v Indonésii nedostatek kůže a její cena tak citelně stoupla. Lidé začali před drahými koženými výrobky dávat přednost levnějším a na údržbu praktičtějším botám z imitace kůže. Desítky ševcovských dílech ve čtvrti většinou vlastněných indonéskými Číňany postupně zavřelo navždy své dveře. Otec měl ale pokračovatele ve svých dvou synech, kteří se začali se řemeslem seznamovat zhruba ve svých patnácti letech. Přestože se díky nim podařilo dílnu zachovat, během několika let museli bratři propustit všechny zaměstnance a prodat velkou část obuvnického nářadí arabskému ševci. Zatímco v dobách své největší slávy sídlila dílna na rušné ulici ve městě, nyní vyrábějí bratři boty z hovězí kůže v malé místnosti v přední části společného rodinného domu.

Zajímalo mě, kdo bude v rodinné tradici pokračovat, až se bratří rozhodnou pověsit řemeslo na hřebíček. Mladší z bratrů si povzdechl, že s jejich odchodem do důchodu se bude muset dílna zavřít a nářadí rozprodat, protože jeho jediný syn nemá o tuto profesi zájem a někoho cizího se mu zaučovat nechce. Když jsem stejnou otázku položila i ševcově synovi, znechuceně se ušklíbl, že šití bot není práce pro něho. Možná bych se jeho odmítavému postoji nedivila, kdyby měl dobré vzdělání a práci, ale on dokončil jen střední školu a už dlouhou dobu o žádnou práci nezavadil. Z otcova komentáře bylo vidět, že již nad černou ovcí rodiny zlomil hůl.

Přiložila jsem si k oku fotoaparát, abych si dílnu i její majitele vyfotila. Mladší z bratrů však zaprotestoval, že je jelek (ošklivý) a ať ho proto nefotím. Neviděla jsem na jeho šedinách ani téměř bezzubém úsměvu nic ošklivého, naopak mi přišlo, že na svých 74 let vypadá velmi dobře. Nechal se přemluvit, abych ho párkrát zvěčnila s jeho botami.

Starší z mužů, který do té doby beze slova přešíval kožené sandály koupené v obchodě, se zničehonic zapojil do hovoru. Překvapilo mě, že muž sedící téměř nepozorován v koutě místnosti je lepším a ochotnějším vypravěčem než jeho mladší bratr. Historii rodinného řemesla doplnil o pár zajímavých příběhů. Vysvětloval mi, že rodina již od nepaměti bydlí na stejném místě, původní dům ale shořel na popel, když došlo ve čtvrti na konci čtyřicátých let devatenáctého století ke střetu mezi britskými vojsky a místními obyvateli bránícími nově nabytou svobodu. Britové bojující po boku Holanďanů, kteří chtěli znovu držet otěže nad svou zámořskou kolonií, nemohli dlouho houževnatý odpor Indonésanů prolomit. Po dlouhém boji nakonec Britové celou čtvrť zapálili. Materiální obětí střetu se stal i ševcům dům.

Do dílny si přišla žena v muslimském šátku jilbab vyzvednout koženou tašku. Na rozdíl od svého otce bratři ale tašky nešijí, jen opravují. S omezenými pracovními silami i prostředky se výroba v dílně zúžila jen na kožené boty a pásky. Nejčastěji si do dílny přijdou nový pár bot objednat učitelé místních škol a státní úředníci, kteří musí do práce nosit uniformu a nepodléhají tak v oblasti oblečení módním trendům a výstřelkům. Této specifické klientele sestávající především z žen odpovídá i typ nejžádanějších bot: lodičky na nízkém podpatku. Za obuv, jejíž výroba trvá bratrům dva dny, sice musí zaplatit vyšší cenu (pár jednoduchých dámských bot z černé kůže na nízkém podpatku přijde zákaznici na zhruba 150000 Rp), mají tak ale jistotu, že jim boty vydrží déle. Bratři však sami uznali, že jejich boty nevypadají tak dobře jako obuv z továrny. Nemusela jsem si boty prohlížet důkladně, abych věděla, o čem mluví: na rozdíl od masově vyráběných bot měly tyto spoustu estetických nedostatků.

Během našeho rozhovoru strčili do otevřeného okna hlavu dva klučinové zhruba ve věku deseti a jedenácti let, uctivě políbili staršímu z bratrů ruku na pozdrav a zase odběhli věnovat se svým hrám. Myslela jsem, že se jedná o jeho vnuky, brzy jsem však byla vyvedena z omylu, když z vyprávění vyplynulo, že starší z bratrů se během svých 75 let života ještě neoženil. Kamarád mi později vysvětlil, že šedovlasého obuvníka si lidé ze čtvrti velmi váží. Učitelky z místní základní školy dokonce nabádají své žáky, aby se po cestě domů zastavily v ševcovské dílně a po javánsky se s ním letmým políbením ruky pozdravili. Bohužel jsem se nedozvěděla, čím si starý muž takové projevy úcty zasloužil.

Před odjezdem jsem ještě nahlédla do kuchyně v zadní části domu, kde manželka ševce se svými dvěma dcerami pekla koláčky s barevnou cukrovou polevou. Před pár dny dostaly zakázku na upečení sedmi kila sladkostí, teď zbývá dodělat ještě posledních pár kousků. Ochotně mi dávaly ochutnat z každého druhu a vyzvídaly, jak se indonéské pečivo liší od toho našeho. Nejvíce se divily, že u nás není běžně k dostání mouka z kasavy (singkong) a poradily, ať si jí sama vyrobím a přivezu do Čech. Třeba jejím prodejem zbohatnu!