Borobudur, největší buddhistický monument světa, patří mezi nejpozoruhodnější stavby na této planetě. Leží na střední Jávě asi 40 kilometrů severozápadně od města Yogyakarta, jednoho z center tradiční javánské kultury. V současné době je Borobudur součástí světového kulturního dědictví a zřejmě i nejvýznamnější památkou Indonésie. I když má návštěvník Borobuduru při pohledu na skupinky místních či zahraničních turistů často myšlenky poněkud vzdálené klidnému rozjímání o smyslu této stavby, malý výlet do historie rozhodně neuškodí a možná i dojem z návštěvy náležitě umocní…

Borobudur a jeho stavitelé

Historie Borobuduru je do jisté míry opředena nejasnostmi. Na rozdíl od jiných památek na střední Jávě se totiž o stavbě Borobuduru nezachoval žádný, do kamene vyrytý nápis, který by objasnil dobu a důvody vzniku. Za dobu výstavby je ale obecně považováno 8. století – období, kdy na střední Jávě vládla velice mocná a bohatá dynastie Šailendra. Za její vlády byla střední Jáva, která se v 8. a 9. století stala centrem moci na ostrově, svědkem velkého rozmachu stavitelství. Na ploše 10 km² se do dnešní doby zachovalo více než 25 hinduistických a buddhistických chrámů, mezi něž patří i další architektonický skvost , hinduistický komplex Prambanan.

Stavbu Borobuduru započali vládci hinduistické dynastie Sandžaja, ale později stavbu Borobuduru zastavili. V roce 780 se vlády nad touto oblastí ujala buddhistická dynastie Šailendra, která pak se stavbou pokračovala. Monument však Šailendrové přizpůsobili svému vidění světa, tzn. původně hinduistickou stavbu proměnili ve velkolepý památník buddhismu.

Velkolepost Borobuduru podává svědectví o moci a bohatství vládců dynastie Šailendra. Vědci se snažili zdroj tohoto bohatství vystopovat. Podle jedné hypotézy zbohatla královská rodina poté, co došlo k propojení dynastií skrze sňatek syna javánského krále s dcerou krále sumatránskéŠrívidžaji, proslulé námořní říše, která ovládala námořní cesty a obchod na Sumatře a Malajském průlivu.

Na stavbu Borobuduru bylo použito 60 000 m³ andezitu získaného z okolních řek. Kvádry kamene byly sestaveny bez malty s využitím systému zářezů a zoubkování, který stavbě zajistil určitou pružnost a pevnot proti mírným vulkanickým otřesům běžným v této oblasti. Kameny na stavbu stúpy opracovávalo asi 200 až 300 dělníků a mnoho řemeslníků, kteří měli za úkol vytesat do kamene reliéfy a sochy. Zdá se, že tito lidé nedostávali mzdu – v této době pracovali lidé na stavbách svatyň dobrovolně, aby si tak získali patřičné zásluhy.

Osud stavby do 19.století

V 9. století se moci na střední Jávě znovu ujali králové z dynastie Sandžaja. V roce 928 (tedy asi 70 let po dokončení výstavby Borobuduru) došlo k větší vulkanické erupci v blízkosti Borobuduru. Je pravděpodobné, že při této erupci bylo poškozeno nebo zničeno i některé z posvátných míst v oblasti. Javánci věří, že taková událost je znamením o ztrátě aury daného místa. V tomto období se začaly rozvíjet pobřežní oblasti jako důsledek čilých obchodních kontaktů s Molukami (podle své hlavní komodity také přezdívanými Ostrovy koření) a – v pozdější době – pevninskými asijskými státy. Centrum moci se možná také proto přesunulo na východní Jávu, kde mohli vládcové snadněji kontrolovat prosperující obchod.

Od roku 919 až do 13. století se na střední Jávě nezachovaly žádné nápisy ani chrámy, které by vydávaly svědectví o historii této významné památky. Nicméně Javánci na Borobudur nezapomněli. Archeologický výzkum potvrzuje, že i po tomto posunu moci směrem na východ žili v okolí Borobuduru lidé, kteří nadále využívali stavbu jako svou svatyni. V oblasti byla nalezena čínská keramika pocházející až ze 13. století, což je mimo jiné důkazem, že střední Jáva si udržela kontakty s okolním světem.

Větší ranou byl pro svatyni Borobudur příchod islámu na souostroví ve 14. století. Vládcové i poddaný lid přijímali nové náboženství relativně ochotně: pro jednoznačně stratifikovanou společnost představoval rovnostářský islám lepší a spravedlivější sociální systém. V pozdějších letech sloužilo nové náboženství jako sjednocující prvek v boji proti evropským kolonizátorům. Lidé opouštěli staré bohy a čím dál tím méně používané chrámy rozebírali na stavební materiál.

Borobudur naštěstí tomuto smutnému osudu unikl. Jeho obdivovatelé ho pravděpodobně zasypali pískem a hlínou. Ostatní už zařídila rychle rostoucí tropická vegetace: když byl v 19. století Borobudur objeven, rostly na jeho terasách vysoké stromy.

Ve 14. století jen málo lidí vědělo, kde se Borobudur nachází. Zmínku o něm najdeme v několika javánských kronikách. Nagarakertagama, dílo básníka Empu Prapanca, se zmiňuje o existenci posvátné stavby buddhistů, která se jmenuje Budur (nevíme ovšem jistě, zda měl básník na mysli Borobudur). V kronice Babad Tanah Jawi si můžeme přečíst příběh odbojného prince, které se na tomto uměle navršeném kopci skryl před panovníkovým hněvem. Památce věnuje několik slov také další významné dílo javánské literatury, Babad Mataram.

Sir Thomas Stamford Raffles

Nová etapa v historii Borobuduru začíná s příchodem Angličanů na souostroví. Angličané spravovali kolonii v letech 1811 – 15. Generálním guvernérem Jávy se stal Sir Thomas Stamford Raffles, velice pokrokově uvažující a ambiciózní mladý muž, který věřil, že Jáva mohla být kdysi domovem vyspělé civilizace.

Raffles pověřil holandského úředníka jménem H. C. Cornelius, aby prozkoumal místo, na kterém (jak se doslechl) byla pod porostem džungle ukryta mohutná stavba. Díky němu měl pak Raffles možnost spatřit ojedinělou stavbu, která neměla v Asii obdob. Dvě stě lidí se ihned pustilo do odkrývání a jednoduchého restaurování památky. Rafflesovy plány nicméně zmařil konec napoleonských válek a následné navrácení kolonie pod správu Holanďanů, kteří byli k historii a kultuře indonéských ostrovů přinejmenším lhostejní. Raffles nesl tyto politické změny velice těžce a dlouho proti nim bojoval.

Počátky rekonstrukce a pomoc UNESCO

Během 19. století bylo provedeno několik velice nešetrných zásahů ve struktuře Borobuduru. V roce 1882 Holanďané dokonce zvažovali návrh, aby se celý Borobudur rozebral a jednotlivé části vystavily v muzeu. V roce 1896 dostal siamský král Chulalongkorn na své přání darem velký náklad buddhů, lvů a démonů. Loď s vzácnými dary se ale brzy po vyplutí z javánského přístavu potopila a její ostatky nebyly nikdy nalezeny. Borobudur tak nenávratně ztratil několik ze svých plastik.

Nakonec ale naštěstí převážily tendence památku uchovat v její starobylé podobě. V roce 1845 Schaefer nepříliš zdařile fotograficky zdokumentoval stavbu. Mnohem lepší fotografie reliéfů a struktury stavby udělal Wilsen v roce 1849. Laemansova monografie Borobuduru z roku 1873 zpřístupnila tento unikátní dokument o životě starobylých javánských království široké světové veřejnosti. Od počátku 20. století se datují snahy o celkovou rekonstrukci objektu, který byl po staletí vystaven neblahým vlivům tropického podnebí.

Borobudur se nachází v oblasti častých zemětřeseních, hustých deštů a velkých rozdílů teplot. Původní drenážní systém nestačil odvést dešťovou vodu. Ta pak pronikala mezi kameny do pahorku, rozmáčela zem, pahorek se začal sesouvat a odhalovat základy stavby. Při náhlých poklesech teploty ve dne a v noci pak andezit pukal. Vlivem přírodních podmínek a po staletí dlouhém nezájmu začal být stav Borobuduru kritický.

V roce 1973 byla zahájena desetiletá celková rekonstrukce Borobuduru pod záštitou UNESCO. Stavba byla úplně rozebrána, jednotlivé kameny označeny, chemicky ošetřeny a vyčištěny a znovu sestaveny do původní podoby. „Léčení“ si vyžádalo 25 miliónů amerických dolarů (část nákladů byla hrazena z veřejné sbírky).

Kdykoliv teď přijedete na Borobudur, setkáte se s davy turistů ze všech koutů světa, kteří přijeli obdivovat tuto architektonickou výpověď o kultuře a bohatství ostrova. Nápor návštěvníků ovšem stavbě příliš nesvědčí. Někteří odborníci tak z obavy před poničením této nejznámější indonéské turistické atrakce přišli s řešením: vybudovat kolem Borobuduru prosklenou konstrukci. Návštěvníci by se tak neprocházeli po jednotlivých terasách Borobuduru, ale prohlíželi by si buddhistickou stúpu zpovzdálí přes skleněné tabulky. Plán si však vyžaduje mnoho finančních prostředků, a tak není pravděpodobné, že by ho v následujících letech vláda realizovala.

Význam slova Borobudur

V noci, s očima zavřenýma
a ještě s rukama na očích,
za trojí tmou,
naslouchal jsem slovům,
kterým jsem nerozuměl,
nechávaje se po celé hodiny
vzrušovat jejich hudbou,
tak truchlivou:
… BURUBUDUR …

Není každé to „U“ výklenkem pro jednu sochu Buddhovu?

(Konstantin Biebl)

Název stúpy, kterým se nechal okouzlit i Konstantin Biebl při své cestě na Jávu v roce 1927, nebyl do dnes jednoznačně vysvětlen. Profesor Poerbatcaraka se domnívá, že název pochází ze dvou slov – bara a budur. Bara je odvozeno od staroindického vihara, které znamená v užším slova smyslu klášter, v širším svaté místo. Budur je jméno vesnice ležící nedaleko soutoku řek Elo a Progo. Borobudur tak znamená „klášter Budur“.

Trochu odlišný názor zastává holandský vědec Stutterheim. Ten sice souhlasí s etymologií slova boro, ale slovo budur má podle něj význam vyčnívající, trčící, kopec. Borobudur je tedy v překladu „klášter na kopci“.

Symbolický význam stavby

Borobudur má tvar stúpy. Tento tvar pochází z Indie, kde byla stúpa určena k uchování Buddhových ostatků. Na Jávě ale nejsou Buddhovy ostatky uloženy, a proto zde má stúpa spíše symbolický význam.

Základem pyramidy je čtverec, který přechází v tři kruhovité terasy o průměru 51, 38 a 26 metrů. Ve středu poslední terasy je hlavní stúpa o průměru 16 metrů.

Druhá část sestává ze čtyř čtvercových galerií a představuje tzv. rúpadhátu, tj. stadium, ve kterém se člověk dokáže odpoutat od vášní, ale stále je ještě spjat s formou. Poutník se díky detailně zpracovaným reliéfům dozví o Buddhovi v jeho dřívějších životech a o jeho životě a skutcích na zemi. Příběh Buddhy má poutníka připravit na zjištění o pomíjivosti pozemského života.

Na reliéfech je patrný pokus o experimentování s perspektivou. Postavy na reliéfech nejsou nikdy statické, každá má individuální výraz a postoj. I v tomto spočívá unikátnost Borobuduru (v té době bylo umění ve světe dvourozměrné).

Poslední část tvoří tři kruhovité terasy, které na rozdíl od všech předchozích teras nejsou ohraničeny balustrádami. V této fázi, tzv. árúpjadhátu, již člověk dosáhl dokonalosti a odpoutal se od světa přání a tužeb, od hmotného světa. Kruhovité terasy zcela kontrastují s předchozími: nenajdeme zde ani jeden reliéf nebo ornamenty. Místo toho zde stojí 72 malých, zvonovitých stúp, které před zraky poutníků ukrývají sochy Buddhy nebo bódhisattvy.

Celé stavbě dominuje nejvyšší terasa s jedinou obrovskou stúpou, která má svou prázdnotou symbolizovat to, že Buddha je počátek, střed i konec života. Existuje ale i méně pravděpodobná teorie, že v této nejvyšší stúpě byly kdysi uloženy rituální předměty. Tuto možnost podporuje fakt, že i v jiných buddhistických stúpách na světě, např. Thajsku a Barmě, jsou ve stúpách uloženy relikvie. Na druhou stranu ale nebyl nalezen žádný nápis o tom, že by byly Buddhovy ostatky převezeny do Indonésie.

Někteří vědci dokonce spekulují nad barevností Borobuduru. Pro tuto spekulaci ale neexistuje žádný pádný důkaz – na stavbě se nenašla žádná pigmentace. Musíme si ale uvědomit, že tropické deště mohly jakoukoliv barvu z Borobuduru smýt, a proto zůstane asi navždy tato otázka nevyřešená.

V dnešní době se stal Borobudur především turistickou atrakcí. Jen jednou do roka za úplňku měsíce Waisak se na Borobuduru koná buddhistický rituál, kterého se účastní buddhisté z celého světa.