Indonéská historie pohledem vrahů

“Za posledních nejméně deset let jsem neviděl tak silný, surrealistický a děsivý film…bezprecedentní v historii kinematografie.“ (Werner Herzog, německý režisér)

„Unikátní mistrovské dílo.“ (Dusan Makavejev, srbský režisér)

„Nejsilnější, politicky důležitý film o Indonésii, který jsem kdy viděl.“ (Ariel Heryanto, indonéský historik a kulturní kritik)

Po shlédnutí filmu amerického režiséra Joshui Oppenheimera The Act of Killing není těžké dát těmto komentářům za pravdu. Výpověď vrahů stovek skutečných či domnělých členů Indonéské komunistické strany zachycená originální formou filmu ve filmu je v indonéském kontextu zcela bezprecedentní. Téměř tříhodinový dokument vyvolává znepokojující otázky o moderní (nejenom) indonéské historii, symbióze moci a zločinu a především otázky o tom, co to znamená být člověkem. Film tak není pouze cenným svědectvím o indonéské minulosti, ale dotýká se obecné podstaty lidství.

V letech 2001-2002 natáčel Joshua Oppenheimer film na Sumatře, ve kterém pracovníci tamních plantáží odkrývali historii dnešní globalizace, její kořeny v kolonialismu a propojení se státním militarismem a represí. Během diskusí s aktéry filmu režisér zjistil, že jsou pracovníci plantáží a jejich rodiny obětmi tragických událostí roku 1965, kteří žijí vedle vrahů svých blízkých. Ti o svých hrůzných činech vyprávěli s pýchou a bez známek jakýchkoliv pochybností o své roli v historii národa. Téma režiséra zaujalo natolik, že se do Indonésie v roce 2004 vrátil, aby v následujících sedmi letech zaznamenával výpovědi několika členů vražedných jednotek na západní Sumatře.

V roce 1965 se Indonéská komunistická strana, svého času největší kumunistická strana na světě, neúspešně pokusila o státní převrat. Vražda šesti generálů, kteří podle prohlášení pučistů plánovali svržení tehdejšího prezidenta Sukarna, spustila vražedné šílenství, jehož obětmi se během několika měsíců stalo podle odhadů více než milión Indonésanů. Nepřítele státu zabíjeli nejenom vojáci ale také členové muslimských organizací a místní gangsteři, mnoho vrahů využilo vypjaté situace k vyřizování osobních účtů. V atmosféře studené války oslavovaly západní média masakry jako vítězství nad komunismem. Situace ale rozhodně nebyla tak černobílá, jak se jí snažily západní média a indonéská armáda prezentovat.

V roce 1966 se vlády nad rozvrácenou zemí ujal generál Suharto, který Indonésii vládl železnou rukou dalších více než třicet let. Mocnou zbraní nového režimu byla intenzivní indoktrinace, která z komunistů udělala stále číhajícího strašáka nebezpečného pro indonéskou státnost a jednotu, pro indonéský lid něco téměř posvátného. Od dětství až po dospělost byli Indonésané vystaveni tendenčním, překrouceným faktům o své historii, jež je nechala zapomenout na masové hroby obětí čistek. Rodiny obětí, které mnohdy až do dnešních dnů žijí bok po boku vrahů svých otců, manželek a dětí, si z této temné etapy indonéské historie odnášely nejenom obrovské trauma ale často také celoživotní stigma. Jako příbuzní zadržených či zabitých komunistů měli ztíženou cestu ke vzdělání i práci. I dnes se lidé hovorům o událostech převratného roku v indonéské historii vyhýbají a pokud se uvolí sdílet své zkušenosti, ztišší hlas a mluví v náznacích.

Po svržení prezidenta Suharta začaly být v indonéské společnosti více slyšet hlasy také z druhé strany. Několik dokumentárních i hraných filmů zachytilo příběhy obětí, osobnosti politického a náboženského života jako byl Gus Dur vyjádřily veřejnou omluvu, na pulty knihkupectví se dostaly nové historické analýzy událostí onoho přelomového roku – i když někdy pouze na krátkou dobu jako tomu bylo například v případě knihy historika Johna Roosy Pretext for Mass Murder, která byla v roce 2009 bez jasného odůvodnění opět stažena z oběhu. Bez řádné revize národní historie se ale stále většina Indonésanů pevně drží historické mystifikace servírované mimo jiné na filmovém plátně v podobě filmu Pengkhianatan G30S/PKI (Zrada Hnutí 30. září/Indonéské komunistické strany). Na tento film se dříve museli ve škole povinně dívat každý rok všichni studenti, pro mnohé z nich bylo sledování scén naturalisticky zobrazujících násilí páchané komunisty nezapomenutelnou traumatickou zkušeností. Hromadné vraždy členů komunistické strany se v kontextu této propagandy jevily jako spravedlivá odplata a nutná sebeobrana.

Režisér Joshua Oppenheimer dal ve svém dokumentu vůbec poprvé v historii prostor svědectví vrahů. Hlavní postavou je Anwar Congo, obávaný gangster z města Medan na severní Sumatře, vášnivý fanoušek amerických filmů a jeden ze zakladatelů místní odnože polovojenské organizace Pemuda Pancasila. Během natáčení vyjevoval Anwar s pýchou do kamer všechny detaily vražedných výprav po městě, které s posvěcením indonéské armády se svými přáteli podnikal, aby sadisticky připravil o život stovky místních příznivců komunistické strany. A jak Anwar bez ostychu přiznává také lidí, kteří s komunistickou ideologií neměli nic společného.

Anwar a jeho přátelé se stylizují do oblíbených postav amerických gansterek a westernů, aby skrze médium filmu zachytili svou roli v historii. Oppenheimer se vlastně stal jakýmsi zprostředkovatelem natáčení, které si vrazi sami režírovali počínaje výběrem žánrů, kostýmů až po umělecké zpracování jednotlivých scén. Vrazi hrají ve filmu sami sebe i své oběti. Tato živá a pro diváky bolestivá konfrontace s osobní historií přináší v indonéském kontextu převratná sdělení („Byli jsme sadističtější než oni.“) a pro Anwara také poprvé pocity lítosti nad hrůznými činy, kterých se dopustil. Jak ale několikrát ve filmu zazní z úst Anwara a jeho přátel, vrazi si mohou být jistí svou beztrestností – desítky let zastrašované oběti mají příliš velký strach, než aby proti nim vystoupily nebo je hnaly k odpovědnosti. Dokument navíc odhaluje další znepokojující důvody, proč je i v dnešní demokratické indonéské společnosti těžké staré rány otevřít, dopátrat se vyvážené verze ne tak dávné historie a najít usmíření: propojení politiky a kriminálních živlů.

Několik kopií Oppenheimerova filmu dorazilo na indonéskou půdu v polovině prosince tohoto roku. Mezi prvními, kdo měli možnost tento unikátní dokument shlédnout byli studenti historie univerzity Universitas Gadjah Mada (UGM) v Yogyakartě. Z reakcí během neveřejného promítání bylo dobře vidět, jak se několik desítek let indoktrinace podepsalo na jejich chápání historie. Několik studentů označilo film za nejlepší dokument, jaký kdy viděli a přiznávali, že jim nabídnul do té doby netušený pohled na historii – doposud vnímali okolnosti událostí roku 1965 tak, jak byly zachyceny ve výše zmíněném propagandistickém filmu. Pár dalších diváků se podělilo o své osobní příběhy s obětmi či vrahy, ať už členy vlastních rodin, sousedů nebo náhodných známostí, které jim otevřeli oči vůči spletitosti historie.

Film se sice stal předmětem diskusí na sociálních sítích a článků v médiích (například uznávaný časopis Tempo věnoval celé jedno číslo příběhům vrahů), málokterý Indonésan ho ale bude mít šanci shlédnout na vlastní oči: do oficiální distribuce zatím film nemíří. Na otevřenou celospolečenskou debatu o citlivé a nelehké kapitole dějin ještě není indonéská společnost připravená.