Je něco málo před osmou hodinou ráno a v předním pokoji vesnického domu se tísní snad všechny děti ze sousedství. Plné očekávaní upínají zraky na černobílou televizi ve velké dřevěné skříni, ve které se za pár minut začne odehrávat další z příběhů chlapce Unyila a jeho kamarádů a sousedů z fiktivní vesnice Sukamaju. Akumulátor televize je nabitý, a tak nehrozí, že by děti nemohly oblíbený pořad dokoukat do konce. I když občasné zčernání obrazovky, která přináší program jedné jediné stanice, je asi ani tentokrát nemine.

Takto vypadala nedělní rána v Indonésii na počátku osmdesátých let. Technologie se postupně zdokonalovaly a televize pronikala do čím dál více domácností, jedno ale zůstávalo po následujících dvanáct let stejné: radost dětí při sledování dobrodružství indonéského hrdiny, který v oblíbenosti směle konkuroval postavičkám amerických animovaných filmů, jež do té doby suverénně ovládaly televizní přijímače. A právě to stálo za zrodem maňáska Unyila – snaha vytvořit postavu, která bude vzhledem a chováním typicky indonéská.

Jedním z tvůrců animovaného fenomenu byl Drs. Suyadi. V Indonésii je tento muž, který v listopadu minulého roku oslavil osmdesáté narozeniny, známý spíše pod jménem charakteru Pak Radena (Pak znamená pán, Raden je aristokratický titul), lakomého souseda Unyila, jemuž propůjčil svůj hlas. Spojení neživého herce a animátora bylo natolik těsné, že se nakonec Suyadi začal do této postavy při veřejných vystoupeních vizuálně stylizovat. Při rozhovorech pro média či vystoupeních pro děti má tedy stejně jako Pak Raden vždy na obličeji nalepený hustý knír a masivní černé obočí, které mu dodávají přísný výraz, na sobě oblečení javánské aristokracie a v ruce hůl. Z té se ale v posledních letech stala nezbytná pomůcka, která Suyadimu upoutanému na kolečkové křeslo umožňuje během představení i chvíli stát.

Suyadi, který pochází z Východní Jávy, ukončil v roce 1960 uměleckou fakultu na univerzitě ITB v Bandungu a v následujících dvou letech studoval animaci v Paříži. Po svém návratu do vlasti se věnoval ilustrování dětských knih a animování reklam. V sedmdesátých letech se svými přáteli přemýšlel, jak levně vyrobit původní animovaný seriál pro indonéské děti, které v té době vyrůstaly na sledování Kačera Donalda a Micky Mouse. Nakonec dostali nápad vytvořit maňáska, který bude vypadat stejně jako indonéské děti: černé vlasy, široký nos (hidung pesek) a pleť barvy zralého ovoce sawo. Postavičku hodného chlapce, který si ví se vším rady, oblékli do sarungu a pokrývky hlavy peci, přes rameno mu přehodili kostkovaný pruh látky a pojmenovali ho Unyil. V dubnu 1981 se poprvé seriál objevil na stanici TVRI, kde se pravidelně vysílal až do roku 1993. 

Zpočátku hrály v seriálu pouze zcela dobré postavy, časem se ale tvůrci rozhodli přidat antagonistu. Tak se zrodil Pak Raden, lakomý, namyšlený důchodce, který se často zlobí a nechce pomáhat ostatním – velký prohřešek v kultuře založené na gotong royong, vzájemné spolupráci a pomoci. Maminky si prý ale stěžovaly, že Pak Raden dává dětem špatný příklad, a tak Suyadi vdechnul této nezapomenutelné postavě umělecké vlohy i jiné pozitivní vlastnosti.

I ostatní postavy se ale staly neoddělitelnou součástí indonéské populární kultury. Třeba jméno líného Pak Ogah, který je ochotný pomáhat jenom tehdy, dostane-li za to zaplaceno, zlidovělo jako přezdívka pro muže, kteří se stávají samozvanými dopravními „policisty“ na rušných křižovatkách indonéských měst a za své služby (tedy snahu řídit provoz) dostávají od řidičů na oplátku drobné mince.

Suyadi kromě dabování postavy vznětlivého penzisty také psal jednotlivé příběhy oblíbeného seriálu. Při psaní pracoval na objednávku tehdejšího režimu prezidenta Suharta, tzv. Orde Baru. Za osudem Unyilova kamaráda Cuplise, který pro samou péči o své mladší bratry a sestry nemá sílu a čas učit se a jehož rodina žije v nuzných poměrech, se tak skrývá kampaň na propagaci plánovaného rodičovství (Keluarga Berencana) a zvýšení gramotnosti a ekonomické prosperity obyvatel souostroví.

Po několikaletém vakuu se opět seriál v letech 2002-2003 vysílal na stanici RCTI, odkud se na půl roku přestěhoval na stanici TPI. V roce 2007 vytvořila televize Trans7 program s názvem Laptop Si Unyil (Unyilův laptop), kde Unyil se svým kamarádem vybaveným laptopem bere děti na poznávací výlety – třeba do továrny na výrobu smažených krekrů krupuk.

Přes všechny ocenění a zásluhy žije Suyadi se svými kočkami a asistentem v nuzných poměrech v indonéském hlavním městě Jakarta. Jak jen mu to síli dovolí, maluje obrazy a knižní ilustrace. V posledních letech ho ale více zaměstnává spor s produkční společnosti PPFN, která si podle něj neoprávněně přivlastnila práva na postavičku Unyila. Přestože různé reklamy a produkty využívají oblíbené postavy indonéských dětí i dospělých, Suyadi z prodeje autorské licence nic nemá. Na začátku tohoto roku by se měla kauza projednávat u soudu. Suyadi doufá, že ten mu ztraceného syna konečně navrátí.